V úvodu Vašeho dotazu se tážete na praktický průběh výkonu zástavního práva podle úpravy v § 1359 – 1375 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), nicméně z jeho dalšího obsahu lze dovodit, že směřuje konkrétně k výkonu zástavního práva formou tzv. privátního prodeje, který bude na základě písemné dohody mezi zástavním věřitelem a zástavcem, resp. zástavním dlužníkem nově umožňovat § 1359 odst. 1 NOZ. Zástavní věřitel může dále prodej zástavy realizovat jejím prodejem ve veřejné dražbě, pomocí soudního prodeje zástavy (§ 354 – 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) a za určitých podmínek nově i formou tzv. propadné zástavy.

K dohodě zástavního věřitele a zástavce, resp. zástavního dlužníka o způsobu výkonu zástavního práva lze v obecné rovině říci zejména to, že musí splňovat požadavky kladené na ní v § 1315 odst. 2 písm. b) NOZ. Z tohoto ustanovení vyplývá, že taková dohoda musí upravovat způsob výkonu zástavního práva natolik specificky, aby vyloučila libovůli zástavního věřitele. To lze dosáhnout např. ujednáním nejnižší výše kupní ceny, za níž je zástavní věřitel oprávněn zástavu prodat, či např. ujednáním o prodeji zástavy prostřednictvím profesionálního zprostředkovatele (např. realitní kanceláře v případě nemovitosti). V případě, že zástavním dlužníkem bude spotřebitel, nebo člověk, který je malým nebo středním podnikatelem, je shora uvedený požadavek absolutní, u ostatních subjektů pak musí být dodržen alespoň v dohodách uzavíraných předtím, než zajištěný dluh dospěl. Je ale nanejvýš vhodné pamatovat i na to, že dohoda o výkonu zástavního práva může za podmínek ustanovení § 1810 NOZ spadat pod režim spotřebitelských smluv a v takovém případě, ať už bude spotřebitel stát na kterékoli straně této dohody, bude se muset zároveň vtěsnat i do mantinelů nastavených především v ustanoveních § 1813 a 1814 NOZ.

Co se týče otázky, v jakém postavení se bude nacházet zástavní věřitel při realizaci výkonu zástavního práva formou tzv. privátního prodeje, zastáváme stanovisko vyjádřené i v důvodové zprávě, že „zpeněžuje-li zástavní věřitel zástavu, činí tak vlastním jménem, neboť jej zákon opravňuje naložit s cizí věcí a zástavní dlužník je povinen zpeněžení zástavy strpět.“1 Toto stanovisko bylo převzato i odbornou veřejností.2 V rámci realizace tzv. privátního prodeje zástavy bude tedy na straně prodávajícího vystupovat zástavní věřitel, který bude proto např. i odpovídat nabyvateli za případné vady, které se následně na zástavě mohou vyskytnout. Zástavní věřitel v tomto případě disponuje se zástavou na základě zvláštního zákonného zmocnění, které vyplývá ze samotné podstaty zástavního práva a implicitní možnosti uspokojit se ze zástavy i proti vůli zástavního dlužníka. Stanovisko, že prodej zástavy realizuje přímo zástavní věřitel a že tedy není uskutečňován „za“ zástavního dlužníka (jeho jménem), zastává i německá odborná literatura.3

Zástavní věřitel nevystupuje jako zástupce zástavního dlužníka, a proto k prodeji zástavy plnou moc nepotřebuje. Ustanovení § 1360 NOZ výslovně stanoví, že dohoda o privátním prodeji zástavy zástavním věřitelem zavazuje i právní nástupce zástavního dlužníka. Zde se viditelně projevuje věcněprávní charakter zástavního práva a i ze smyslu tohoto ustanovení lze dovodit, že zástavní věřitel plnou moc k prodeji zástavy nepotřebuje, jelikož je oprávněn realizovat prodej zástavy i vůči právním nástupcům zástavního dlužníka, aniž by byl povinen s nimi jakoukoli další dohodu sjednávat. Ustanovení § 1365 odst. 2 NOZ pak dává zástavnímu věřiteli možnost kdykoli během výkonu zástavního práva jeho způsob (jednostranně) změnit tak, že zástavu prodá ve veřejné dražbě nebo že ji zpeněží podle jiného zákona. Zákon tedy v tomto směru přímo vylučuje, že by zástavní věřitel byl vázán sjednaným zástupčím oprávněním. Konečně lze výše uvedený závěr dovodit i z povinnosti zástavního věřitele oznámit zástavnímu dlužníkovi započetí a způsob výkonu zástavního práva (§ 1362 a 1364 NOZ), která je zástavnímu věřiteli uložena pro všechny případy výkonu zástavního práva. V případě, že by byl zástavní věřitel povinen postupovat při privátním prodeji zástavy na základě zástupčího oprávnění, byla by tato povinnost nadbytečná.

Sjednání prodeje zástavy formou přímého zastoupení za současného vystavení plné moci sice není zákonem vyloučeno, z praktického hlediska však postrádá smysl.

Závěrem lze ještě doplnit, že při samotné realizaci privátního prodeje zástavy odpovídá zástavní věřitel zástavnímu dlužníkovi za to, že bude postupovat při prodeji s odbornou péčí tak, aby zástavu prodal za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat za podobných okolností na daném místě a v daném čase (§ 1365 odst. 1 NOZ).

Na závěr si dovoluji poznamenat, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy pro soudy, státní zastupitelství, vězeňství, probaci a mediaci a do jeho působnosti nespadá podávání závazného výkladu právních předpisů. K tomuto je věcně příslušný nezávislý soud, na jehož rozhodování nemůže mít Ministerstvo spravedlnosti žádný vliv. Proto považujte výše uvedený právní názor pouze za informativní.

————————————————————

1 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s. 345. Dostupné na <http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf>.

2 RICHTER, Tomáš. Zajištění dluhů podle nového občanského zákoníku – zástavní právo. Obchodněprávní revue, 2013, č. 9, s. 241 a násl.

3 BAUR, Jürgen, STÜRNER, Rolf. Sachenrecht. 18. vydání, Mnichov: C.H. Beck, 2009. s. 761.

V případě, že jste nenašli odpověď na Váš dotaz, napište nám jej prostřednictvím našeho formuláře.