Právní zastoupení

Ustanovení uvedená v této hlavě mají generální význam pro obecnou úpravu zastoupení osob.

Nově zákoník označuje partii o smluvním zastoupení výrazem „smluvní zastoupení“ na rozdíl od stávajícího názvu „zastoupení na základě plné moci“. Nesprávnost názvu uvedeného na druhém místě spočívá v tom, že právní důvod vzniku tohoto typu zastoupení představuje smlouva o zastoupení, nikoli až plná moc.

Plná moc je jen jednostranné potvrzení, že zastoupení bylo ujednáno a vzniklo. V případě, že zástupce překročí zástupčího oprávnění, lhostejno z jakého právního důvodu vzniklo, může takové jednání zavázat zastoupeného, jen pokud to schválí bez zbytečného odkladu. Pokud tak neučiní, je osoba, která za něj jednala, zavázána sama (§ 440/2). Totéž má obdobně platit i v případech, kdy někdo jedná za jiného bez zástupčího oprávnění.

Dále NOZ upravuje zákonné zastoupení a opatrovnictví. Rozdíl mezi zákonným zastoupením a opatrovnictvím je v právním důvodu vzniku obou těchto forem zastoupení. Prvé vzniká přímo ze zákona, druhé na základě rozhodnutí soudu. Z této příčiny zákoník důsledně rozlišuje mezi obojím a neslučuje zákonné zastoupení a opatrovnictví pod jednotné označení, jak je tomu v současné době. Upravuje se také opatrovnictví právnické osoby. Důvod této úpravy není jen v nejasnostech plynoucích ze současné úpravy, které spočívají především v tom, zda právnické osobě vůbec lze opatrovníka jmenovat (ač to leckdy nevyžaduje jen zájem této osoby, ale často také veřejný zájem), ale pro zvolené řešení mluví především současná praxe, která úpravu opatrovníka právnické osoby vyžaduje.

Zcela novým institutem je opatrovnická rada (§ 472). Jejím účelem je především provádění dozoru nad opatrovníkem, což by se mělo projevit i v částečném odbřemenění soudů.