Koncepční změny

Sjednocení smluvního práva

Základní koncepční změnou v novém občanském zákoníku oproti stávajícímu právnímu stavu je sjednocení úpravy jednotlivých smluvních typů do jediného právního předpisu. Okamžikem  účinnosti NOZ tak dojde k odstranění dosavadní věcně nezdůvodnitelné dvojkolejnosti závazkového práva obchodního a neobchodního, která je dnes v mnohém směru zbytečně duplicitní.

Tato duplicita se týká nejenom úpravy jednotlivých smluvních typů (např. kupní smlouva, smlouva o dílo a další), ale také ustanovení obecného závazkového práva (příkladem může být zdvojená úprava prodlení, odpovědnosti, promlčení atd.).

Do soustavy jednotlivých smluvních typů byly zařazeny i ty, které v současném právním řádu stojí mimo občanský i obchodní zákoník. Jedná se zejména o již zmíněnou pojistnou smlouvu upravenou zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

Z hlediska systematiky jsou nově závazky z právních jednání správně zařazeny před ustanovení o závazcích z deliktů.

Hlavními inspiračními zdroji pro úpravu obligačního práva v novém občanském zákoníku byly zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT, Principy evropského smluvního práva (PECL), projekt Evropského zákoníku o smlouvách (CEC) a zahraniční zákoníky, zejména švýcarský a německý. Čtvrtý díl věnovaný závazkům ze smluv uzavíraných se spotřebitelem vychází z množství evropských směrnic.

Hlavní zásady

V celkovém pojetí úpravy závazků z právních jednání se výrazně promítá ústřední zásada nového občanského zákoníku, kterou je zásada autonomie vůle. Tato se projevuje zejména následujícími způsoby:

Ustanovení o smluvním právu jsou zásadně dispozitivní

Pokud stranám zákonná úprava nevyhovuje, mohou se rozhodnout pro odchylné a jim více vyhovující vymezení práv a povinností. Zákonné znění jim slouží pouze jako inspirační zdroj.

Méně přísná pravidla pro vznik, změnu i zánik závazku

Smluvní partneři se např. vůbec nemusí striktně držet modelu vzniku smluvního závazku postupem spočívajícím v návrhu a jeho přijetí, ale mají i další možnosti. příkladem je např. vznik smlouvy tzv. faktickou akceptací návrhu smlouvy. Za podmínek § 1744 adresát nabídky nemusí navrhovateli oznamovat, že s jeho návrhem souhlasí. Nabídku může přijmout jednoduše tak, že se podle ní zachová – zejména tím způsobem, že poskytne nebo přijme plnění druhé strany.

I pozdní přijetí nabídky má účinky přijetí včasného, pokud se navrhovatel začne chovat ve shodě s nabídkou (§ 1743). Vznik smlouvy faktickým jednáním je však možný pouze tehdy, pokud jej připustil navrhovatel v nabídce, nebo se mezi stranami jedná o zavedenou praxi, či je to v podobných případech obvyklé.

Zásada bezformálnosti

Pro smlouvy platí zásada bezformálnosti, což vyplývá již z obecné části NOZ věnované právnímu jednání, kde § 559 stanoví, že každý má právo si pro právní jednání zvolit libovolnou formu, pokud jej v tomto směru neomezuje zákon (jak je tomu např. při zřízení či převodu věcných práv – § 560) nebo ujednání s druhou stranou.

NOZ obsahuje mnohem menší počet případů, kdy musí právní jednání splňovat přísné formální požadavky, což platí právě a především pro závazkové právo, kde by měl být poskytnut co nejširší prostor pro uplatnění svobodné vůle stran.

Volnější pravidla platí např. pro změnu smluv: Jestliže se strany dobrovolně rozhodly pro uzavření smlouvy např. v písemné formě, ač to zákon pro daný typ smlouvy nevyžaduje, mohou smlouvu přesto upravit i ústně. Pokud chtějí i pro změny právního jednání zachovat určitou formu, musí si to výslovně ujednat. Ust. § 564 NOZ v tomto přebírá současný § 272 obchodního zákoníku, který je pro strany v porovnání s úpravou v OZ méně striktní (pozor však na § 1906 NOZ).

Jestliže strany uzavřely smlouvu v jiné než písemné formě, mohou za účelem lepší důkazní pozice obsah smlouvy ještě dodatečně písemně potvrdit. Vyhotovení takového potvrzení (např. i formou zápisu z jednání) má význam především v podnikatelských kruzích. NOZ proto stanoví, že potvrdí-li smlouvu jedna ze stran, které ji uzavřely jako podnikatelé, v přesvědčení, že potvrzení věrně zachycuje obsah smlouvy, tak smlouva platí s tímto obsahem, a to i kdyby potvrzení vykazovalo odchylky od skutečně ujednaného obsahu smlouvy (§ 1757). To samozřejmě platí jen u nepodstatných odchylek. Druhá strana má navíc vždy právo i sebemenší odchýlení odmítnout.

Právní jednání je třeba v pochybnostech pokládat spíše za platné než neplatné

Tato zásada, která je výslovně zakotvena v § 574, se prakticky promítá např. v následujících ustanoveních:

• Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, může soud rozsah změnit tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran, a tím důvod neplatnosti odstranit (§ 577). Soud přitom není vázán návrhy stran, musí ale uvážit, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. 
• Ust. § 582 nově umožňuje zhojení neplatnosti právního jednání. Pokud již došlo k plnění na základě smlouvy, která není uzavřena ve formě ujednané stranami, nemůže být jednou z těchto stran namítáno, že je smlouva kvůli tomu neplatná. To platí i tehdy, stanoví-li určitou formu čtvrtá část zákoníku.
• Aby smlouva vyvolávala účinky zamýšlené stranami, musí být dostatečně určitá a srozumitelná. Jestliže tomu tak není a obsah smlouvy nelze zjistit ani výkladem, jedná se pouze o tzv. zdánlivé právní jednání. Ustanovení § 553 však stanoví, že byl-li projev vůle (zejména nabídka či její přijetí) mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.

Ochrana slabší smluvní strany

V novém občanském zákoníku je na mnohých místech, tudíž i v rámci obligačního práva, pamatováno i na ochranu slabší smluvní strany. Kdo slabší stranou je, bude nutné odvodit z okolností konkrétního smluvního vztahu. Vodítkem je např. možnost strany možnost ovlivnit obsah závazku, nebo její osobní znalosti a zkušenosti.

Pro případy, v nichž reálně vzniká riziko zneužití slabší strany, má NOZ svá ochranná ustanovení. Jedná se zejména o:

• Ust. § 433, který zakazuje zneužití hospodářského postavení podnikatele vůči osobě, která jedná mimo souvislost s vlastním podnikáním.
• Ust. § 1810 a násl. upravující ochranu spotřebitele.
• Ust. § 1798 a násl. regulující postavení stran smluv uzavíraných adhezním způsobem.
• Ust. § 1793 – 1797 o neúměrném zkrácení a lichvě.

Zvláštní pravidla má NOZ u některých smluv. Především je třeba vyzdvihnout ochranu nájemce bytu či domu, zákazníka ze smlouvy o zájezdu či zaměstnance.

Zajímavou novinkou je omezení nároku věřitele na zaplacení úroků do výše jistiny, pokud bez rozumného důvodu otálel s uplatněním práva na zaplacení dluhu.

Ochrana spotřebitele

V § 1810 a násl. jsou přehledně a srozumitelně regulována pravidla postupu uzavírání smluv mezi podnikatelem (§ 420 a 421) a spotřebitelem (§ 419), jejich náležitosti a obsah.

Podnikateli se zejména ukládají široké informační povinnosti (§ 1811), na které musí podnikatel pamatovat v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy.

V zákoně nechybí ani příkladmý výčet zakázaných ujednání, která zakládají významnou nerovnováhu práv či povinností stran v neprospěch spotřebitele. Jsou-li některá z uvedených či jim podobných ustanovení do smlouvy přesto zahrnuta, nevyvolávají žádné právní účinky (jsou pouze zdánlivá), ledaže by se jich spotřebitel sám dovolal (§ 1815).

Významným ustanovením k ochraně spotřebitele je § 1818, který výslovně stanoví, že v případech, kdy má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle tohoto oddílu NOZ, nemusí uvádět, z jakého důvodu tak činí. V jeho prospěch dále platí, že stačí, je-li odstoupení od smlouvy ve stanovené lhůtě odesláno, což je odchylka od obecného pravidla, že projev vůle vyvolává právní účinky zásadně až od okamžiku, kdy adresátovi dojde (§ 570).

Druhý oddíl (§ 1820 – 1867) se věnuje smlouvám uzavíraným pomocí prostředků komunikace na dálku a smlouvám uzavíraným mimo obchodní prostory, kde lze poukázat například na § 1822 a 1844, které stanoví závaznost údajů sdělených před uzavřením smlouvy.

Ochranu spotřebitele sledují i ustanovení § 1838 a 1851 obsahující pravidla o neobjednaném plnění. Dle jejich výslovného znění spotřebitel není povinen na své náklady podnikateli vnucené zboží vracet, nic platit, ani jej nějakým způsobem vyrozumívat. Na spotřebitele se hledí jako na poctivého držitele, má tudíž právo s dodaným zbožím nakládat jako vlastník, zejména si je ponechat, nebo zcizit jiné osobě.