Dědické právo

Koncepční změny

NOZ zachovává stávající koncepci, podle níž dědické právo vzniká smrtí zůstavitele, a nevrací se k institutu tzv. ležící pozůstalosti (hereditas iacens) známého u nás před rokem 1950.

Podle ní náleží pozůstalost po smrti zůstavitele stále zemřelému do doby, než dědic nabude vlastnické právo k dědictví rozhodnutím soudu.

Posílení vůle a volnosti rozhodování zůstavitele

Nová koncepce dědického práva posiluje zůstavitelovu volnost při jeho rozhodování o majetku pro případ smrti. Jedním z příkladů je např. rozšíření dědických titulů o dědickou smlouvu.

Nárůst rozsahu úpravy dědění – návrat tradičních institutů dědického práva

Pro mnohé je jistě překvapující nárůst počtu paragrafů z oblasti dědického práva v NOZ, což je dáno zejména návratem mnoha tradičních institutů dědického práva, které naše dnešní právo nezná. Jedná se např. o odkaz, dědickou smlouvu, zřeknutí se dědictví atd.

Narozdíl od ostatních částí NOZ musí úprava dědického práva pamatovat na to, že osoba, ze které práva a povinnosti přecházejí, je již po smrti a nemůže dále věci ovlivnit, např. tak, že by upřesnila nebo vyložila svoji poslední vůli. Proto je úprava dědického práva podrobnější než jiné části nového občanského zákoníku.

loga

 

Tento portál byl financován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR v rámci projektu Nové soukromé právo, reg. č. CZ.1.04/4.1.00/80.00003.