Časté dotazy - Věcná práva

Hrob

V prvé řadě je nutné vymezit, co pojem hrob skutečně označuje. Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pohřebnictví“) sice pojmy hrob a hrobka poměrně hojně užívá, nicméně nedefinuje je. V návaznosti na definici pojmu hrobové místo v § 2 písm. e) zákona o pohřebnictví proto hrobem rozumíme hrobové místo, do něhož již bylo pohřbeno, čili došlo k uložení lidských pozůstatků nebo uložení zpopelněných lidských ostatků s následným zásypem hrobu zeminou.1 Hrob tedy, na rozdíl od hrobky, není zděnou stavbou a představuje účelové ztvárnění terénu.

Věci v právním smyslu a jejich následné rozdělení upravuje NOZ v ustanoveních § 489 a násl. Nový občanský zákoník vymezuje pouze věci nemovité, a to jako „pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.“ (§ 498 odst. 1). Dále je nutné upozornit na to, jak NOZ definuje součást věci, v tomto případě konkrétně pozemku – „součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech.“ (§ 506 odst. 1) „Není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i když zasahuje pod jiný pozemek.“ (§ 506 odst. 2).

Máme-li určit, zda s ohledem na výše uvedené vymezení hrobu a také s ohledem na předmětná ustanovení NOZ (zejména pak vymezení podzemní stavby se samostatným účelovým určením jako věci nemovité) je hrob věcí v právním smyslu, pak je nutné nejdříve určit, zda jej lze považovat za stavbu. Stavba je podle judikatury Nejvyššího soudu chápána v soukromém právu jinak než v právu veřejném, tedy podle § 2 odst. 3 až 6 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005 pak lze konstatovat, že „stavbou ve smyslu občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba.“ V rozhodnutí ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 911/2005 Nejvyšší soud konstatuje: „Vždy ovšem půjde o posouzení konkrétní situace (např. pouhá prostora v zemi nebude stavbou).“

V kontextu této judikatury se proto spíše kloníme k závěru, že hrob, tak jak jsme jej vymezili výše, nelze považovat za stavbu v soukromoprávním smyslu, a proto jej nelze podřadit ani pod pojem podzemní stavby se samostatným účelovým určením uvedený v § 498 odst. 1 a ani pod jiné vymezení nemovité věci v § 498 NOZ, když hrob za nemovitou věc neoznačuje ani zákon o pohřebnictví. Hrob proto nelze považovat za samostatnou věc v právním smyslu. Hrob je součástí pozemku – hřbitova ve smyslu § 506 NOZ.

Považujeme však za korektní upozornit i na názor, že vzhledem k novému pojetí věci v NOZ, které již obecně nevyžaduje u věci její hmotnou podstatu, nebude ani materiální podstata (tedy např. existence zděné konstrukce) kritériem pro určení, zda určitý objekt je či není stavbou a za podmínky, že taková stavba je vymezitelná vůči okolnímu pozemku a má samostatné, od okolního pozemku odlišné účelové určení, jí bude možné označit za samostatnou nemovitou věc.2 Podle tohoto názoru by tedy bylo lze považovat za samostatnou nemovitou věc zjevně i hrob.

Hrobka

Hrobka je zděná nadzemní nebo podzemní hřbitovní stavba určená k uložení lidských pozůstatků v rakvi nebo uložení zpopelněných lidských ostatků v urně, kdy nedochází k zásypu zeminy (rakev či urna je volně uložena v prostoru hrobky).3 Takto definovanou hrobku lze bezpochyby označit za stavbu.

V případě hrobky nacházející se pod zemí nelze pochybovat ani o tom, že je snadno vymezitelná vůči okolnímu pozemku a má taktéž autonomní účelové určení, které je specifické a jiné, než je účelové určení okolního pozemku. V návaznosti na výše uvedené se proto domníváme, že takto definovanou podzemní hrobku lze, podobně jako štoly, tunely či atomové kryty4 označit za podzemní stavbu se samostatným účelovým určením a tedy za samostatnou nemovitou věc podle § 498 odst. 1 NOZ.

Kaplová hrobka

Kaplovou hrobku považujeme za nadzemní hřbitovní stavbu, jde o zděnou budovu. Podle stávajícího občanského zákoníku (§ 120 odst. 2 OZ) není stavba součástí pozemku. Podle současných právních předpisů tedy kaplová hrobka je samostatnou nemovitou věcí.

Nový občanský zákoník v tomto směru přináší zásadní změnu. Kaplová hrobka coby stavba zřízená na povrchu pozemku bude nově podle ustanovení § 506 odst. 1 NOZ pouhou součástí pozemku (hřbitova) a nebude již samostatnou věcí v právním smyslu. V případě kaplové hrobky se tedy v obecné rovině po 1. 1. 2014 uplatní tzv. superficiální zásada. Tato zásada se uplatní jednak na kaplové hrobky vybudované po 1. lednu 2014 a jednak na kaplové hrobky, které jsou již dnes postaveny a jejich vlastníkem je táž osoba, která je i vlastníkem pozemku, na němž jsou zřízeny (srov. § 3054 NOZ). Vybudování kaplové hrobky po 1. lednu 2014 cizí osobou na pozemku hřbitova bude možné právně řešit prostřednictvím institutu práva stavby (§ 1240 a násl. NOZ).

Ve vztahu k již dnes existujícím kaplovým hrobkám je nicméně nutné upozornit na přechodná ustanovení NOZ, konkrétně § 3055, podle něhož kaplové hrobky, které budou k 1. lednu 2014 ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka hřbitova, na němž se tato kaplová hrobka nachází, zůstanou i nadále samostatnými nemovitými věcmi a výše uvedená tzv. superficiální zásada se u nich neuplatní. S účinností od 1. ledna pak vlastníku pozemku (hřbitova) a vlastníku kaplové hrobky vznikne ze zákona dle § 3056 odst. 1 NOZ vzájemné předkupní právo.

——————————————–

1 Sborník stanovisek veřejného ochránce práv – Pohřebnictví, Kancelář veřejného ochránce práv, 2013, kap. IV. Užívání hrobových míst, Hrobová místa, hroby, hrobky, str. 20, http://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/pripady-a-stanoviska-ochrance/stanoviska-pohrebnictvi/

BEZOUŠKA, Petr, PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník – nejdůležitější změny. 1. vydání. Praha: ANAG, 2013, s. 68.

3 Sborník stanovisek veřejného ochránce práv – Pohřebnictví, Kancelář veřejného ochránce práv, 2013, kap. IV. Užívání hrobových míst, Hrobová místa, hroby, hrobky, str. 20, http://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/pripady-a-stanoviska-ochrance/stanoviska-pohrebnictvi/

4 Tyto příklady viz v BEZOUŠKA, Petr, PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník – nejdůležitější změny. 1. vydání. Praha: ANAG, 2013, s. 69.

V případě, že jste nenašli odpověď na Váš dotaz, napište nám jej prostřednictvím našeho formuláře.

K zodpovězení Vašeho dotazu je v prvé řadě nutné vymezit, jaké případy vlastně ustanovení § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) skutečně řeší. Toto ustanovení upravuje tzv. žalobu o vymezení sporné hranice mezi pozemky (tzv. actio finium regundorum). Primárně toto ustanovení dopadá na situace, „kdy žádný ze sousedů nebude vědět, kudy společná hranice vede (např. u pozemků evidovaných dnes v rámci tzv. zjednodušené evidence). Jinak vyjádřeno, nelze-li dostupnými prostředky (objektivně) zjistit, kde se hranice mezi pozemky nachází, nepůjde zpravidla o subjektivní spor sousedů, kdy každý z nich např. tvrdí, že hranice vede jinudy.“1 V praxi se tak toto ustanovení může týkat např. zemědělských a lesních pozemků, jejichž hranice v terénu neexistují (v terénu nejsou viditelně označeny) a jsou sloučeny do větších půdních celků. Neznatelnou se může hranice stát i tehdy, když přirozené hranice mezi pozemky či umělé hraniční znaky zmizí např. v důsledku povodně či rozorání. Dále pak půjde o případy pozemků nacházejících se v oblastech, kde není dokončena digitalizace katastrální mapy.2 V těchto případech se bude vlastník, resp. vlastníci vlastně domáhat nikoliv určení průběhu hranice, ale stanovení nové hranice mezi pozemky.3 Ve výše uvedeném kontextu je nutné také chápat i obsah pojmu „neznatelné nebo pochybné“ hranice mezi pozemky.

Právě proto, že v těchto případech nebude mít soud zásadně možnost opřít se o objektivně existující podklady pro stanovení hranice pozemků, stanovil zákonodárce jako primární směrnici existenci poslední pokojné držby, tedy stavu, který respektují i samotní vlastníci sousedních pozemků. Soud by tedy zásadně měl takový stav respektovat a pouze autoritativně „posvětit“ již fakticky existující poměry. Pojem „pokojná držba“ je nutné chápat jako stav, kdy osoba vykonává právo pro sebe (§ 987 NOZ), aniž by byla kýmkoli v této držbě rušena, a to jak fakticky, tak právně. Jde tedy vlastně o držbu, která není nikým rozpoznatelně zpochybňována. Nelze-li takovou držbu zjistit (např. proto, že oba vlastníci neustále polohu rozhrady mění), pak má soud rozhodnout podle slušného uvážení.

Bude-li naopak hranice mezi pozemky objektivně známá z evidence v katastru nemovitostí, pak samozřejmě nemůže vlastník pozemku svémocně „posouvat“ hranici se sousedním pozemkem a stavět rozhradu na cizím pozemku. Osobě, která tak bude činit vědomě, NOZ zcela určitě „nepřekonatelnou výhodu“ neposkytuje, protože ve smyslu ustanovení § 992 odst. 1 NOZ půjde o nepoctivého držitele a ve smyslu § 993 NOZ velmi často i o nepravou držbu. Taková osoba proto nebude moci danou část pozemku ani vydržet, když nebude splňovat podmínky stanovené pro vydržení v ustanovení § 1089 odst. 1, resp. v ustanovení § 1090 odst. 1 NOZ. Proti takové osobě určitě vlastník pozemku neztrácí možnost obrany, když se může naopak domáhat ochrany zejména prostřednictvím žaloby na vyklizení. Nepromlčitelnost vlastnického práva pak zdůrazňuje výslovně § 614 NOZ. Dále je také nutné zdůraznit, že z právního hlediska nemá vytvoření rozhrady vliv na průběh hranice mezi pozemky.

V posledně uvedeném případě půjde spíše o situaci, kdy hranice mezi sousedními pozemky sice je zřetelně zaznamenána v katastrální mapě, avšak jeden z vlastníků považuje takové vyznačení průběhu hranice za nesprávné, tzn. za nesouladné s právním stavem. Domníváme se však, že na tyto případy ustanovení § 1028 NOZ nedopadá. Půjde o situaci, kterou řeší § 985 NOZ a který dává nespokojenému vlastníku možnost domáhat se u soudu odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným a stavem, který pokládá za skutečný. Katastrální úřad údaj v katastru nemovitostí upraví dle rozhodnutí soudu, je proto nutné, aby se dotčená osoba domáhala určení vlastnického práva ke sporné části pozemku žalobou u soudu.

V těchto případech bude soud na základě určovací žaloby zkoumat skutečný právní stav, tj. zejména případnou možnost vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku některou ze stran. Jak ale správně uvádíte, k vydržení dojde pouze za předpokladu, že byl držitel po celou dobu držby v dobré víře, že mu část pozemku náleží. NOZ stejně jako dosavadní občanský zákoník dobrou víru vyžaduje, pouze mění terminologii. Mezi základní předpoklady pro vydržení vlastnického práva však mimo jiné patří i poctivost držby, tedy odůvodněné přesvědčení vydržitele, že mu náleží právo, které vykonává (§ 992 odst. 1 NOZ). Přesvědčení držitele se bude zakládat především na zápisech ve veřejném seznamu, neboť § 980 odst. 2 výslovně stanoví, že „je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Dle odst. 1 „je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje“.

Jestliže tedy Váš soused oplotil část pozemku, která je dle zápisu v katastru nemovitostí ve Vašem vlastnictví, nemá pro dobrou víru dostatečnou oporu. Jeho dobrou víru vylučuje také písemný souhlas s průběhem hranice, který ve Vašem dotazu zmiňujete. Stejně jako dle dosavadní právní úpravy jej tedy NOZ nepovažuje za poctivého držitele, což vylučuje závěr o řádném vydržení vlastnického práva. V této souvislosti je však nutno poukázat na nové zakotvení tzv. mimořádného vydržení v NOZ. Dle § 1095 k vydržení dojde i v případě absence právního titulu držby, ale až po uplynutí dvojnásobně dlouhé vydržecí lhůty (§ 1095), která u nemovitých věcí neskončí dříve než 5 let po nabytí účinnost NOZ (§ 3066 NOZ). Pokud však držitel jednal v nepoctivém úmyslu, tj. například v úmyslu si věc proti vůli vlastníka přisvojit, k mimořádnému vydržení nedojde.

Pokud se tedy bude soused domáhat určení vlastnického práva k dotčené části pozemku (a následně odstranění nesouladu zápisu v katastru nemovitostí) na základě vydržení, soud jeho žalobě s největší pravděpodobností nevyhoví, a to z důvodu absence dobré víry. Jak bylo již uvedeno výše, můžete se jako vlastník pozemku naopak domáhat žalobou, aby soused zabranou část vyklidil.

Na závěr si dovoluji poznamenat, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy pro soudy, státní zastupitelství, vězeňství, probaci a mediaci a do jeho působnosti nespadá podávání závazného výkladu právních předpisů. K tomuto je věcně příslušný nezávislý soud, na jehož rozhodování nemůže mít Ministerstvo spravedlnosti žádný vliv. Proto považujte výše uvedený právní názor pouze za informativní.

—————————————————-

1 TÉGL, Petr. Ještě k žalobám na ochranu vlastnického práva podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2013, č. 9, s. 333 a násl. Dostupné např. i zde <http://obcanskyzakonik.justice.cz/infocentrum/media/jeste-k-zalobam-na-ochranu-vlastnickeho-prava-podle-noveho-obcanskeho-zakoniku/>

2 BEZOUŠKA, Petr, PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník – nejdůležitější změny. 1. vydání. Praha: ANAG, 2013, s. 144.

3 TÉGL, Petr. Ještě k žalobám na ochranu vlastnického práva podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2013, č. 9, s. 333 a násl.

V případě, že jste nenašli odpověď na Váš dotaz, napište nám jej prostřednictvím našeho formuláře.

V úvodu Vašeho dotazu se tážete na praktický průběh výkonu zástavního práva podle úpravy v § 1359 – 1375 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), nicméně z jeho dalšího obsahu lze dovodit, že směřuje konkrétně k výkonu zástavního práva formou tzv. privátního prodeje, který bude na základě písemné dohody mezi zástavním věřitelem a zástavcem, resp. zástavním dlužníkem nově umožňovat § 1359 odst. 1 NOZ. Zástavní věřitel může dále prodej zástavy realizovat jejím prodejem ve veřejné dražbě, pomocí soudního prodeje zástavy (§ 354 – 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) a za určitých podmínek nově i formou tzv. propadné zástavy.

K dohodě zástavního věřitele a zástavce, resp. zástavního dlužníka o způsobu výkonu zástavního práva lze v obecné rovině říci zejména to, že musí splňovat požadavky kladené na ní v § 1315 odst. 2 písm. b) NOZ. Z tohoto ustanovení vyplývá, že taková dohoda musí upravovat způsob výkonu zástavního práva natolik specificky, aby vyloučila libovůli zástavního věřitele. To lze dosáhnout např. ujednáním nejnižší výše kupní ceny, za níž je zástavní věřitel oprávněn zástavu prodat, či např. ujednáním o prodeji zástavy prostřednictvím profesionálního zprostředkovatele (např. realitní kanceláře v případě nemovitosti). V případě, že zástavním dlužníkem bude spotřebitel, nebo člověk, který je malým nebo středním podnikatelem, je shora uvedený požadavek absolutní, u ostatních subjektů pak musí být dodržen alespoň v dohodách uzavíraných předtím, než zajištěný dluh dospěl. Je ale nanejvýš vhodné pamatovat i na to, že dohoda o výkonu zástavního práva může za podmínek ustanovení § 1810 NOZ spadat pod režim spotřebitelských smluv a v takovém případě, ať už bude spotřebitel stát na kterékoli straně této dohody, bude se muset zároveň vtěsnat i do mantinelů nastavených především v ustanoveních § 1813 a 1814 NOZ.

Co se týče otázky, v jakém postavení se bude nacházet zástavní věřitel při realizaci výkonu zástavního práva formou tzv. privátního prodeje, zastáváme stanovisko vyjádřené i v důvodové zprávě, že „zpeněžuje-li zástavní věřitel zástavu, činí tak vlastním jménem, neboť jej zákon opravňuje naložit s cizí věcí a zástavní dlužník je povinen zpeněžení zástavy strpět.“1 Toto stanovisko bylo převzato i odbornou veřejností.2 V rámci realizace tzv. privátního prodeje zástavy bude tedy na straně prodávajícího vystupovat zástavní věřitel, který bude proto např. i odpovídat nabyvateli za případné vady, které se následně na zástavě mohou vyskytnout. Zástavní věřitel v tomto případě disponuje se zástavou na základě zvláštního zákonného zmocnění, které vyplývá ze samotné podstaty zástavního práva a implicitní možnosti uspokojit se ze zástavy i proti vůli zástavního dlužníka. Stanovisko, že prodej zástavy realizuje přímo zástavní věřitel a že tedy není uskutečňován „za“ zástavního dlužníka (jeho jménem), zastává i německá odborná literatura.3

Zástavní věřitel nevystupuje jako zástupce zástavního dlužníka, a proto k prodeji zástavy plnou moc nepotřebuje. Ustanovení § 1360 NOZ výslovně stanoví, že dohoda o privátním prodeji zástavy zástavním věřitelem zavazuje i právní nástupce zástavního dlužníka. Zde se viditelně projevuje věcněprávní charakter zástavního práva a i ze smyslu tohoto ustanovení lze dovodit, že zástavní věřitel plnou moc k prodeji zástavy nepotřebuje, jelikož je oprávněn realizovat prodej zástavy i vůči právním nástupcům zástavního dlužníka, aniž by byl povinen s nimi jakoukoli další dohodu sjednávat. Ustanovení § 1365 odst. 2 NOZ pak dává zástavnímu věřiteli možnost kdykoli během výkonu zástavního práva jeho způsob (jednostranně) změnit tak, že zástavu prodá ve veřejné dražbě nebo že ji zpeněží podle jiného zákona. Zákon tedy v tomto směru přímo vylučuje, že by zástavní věřitel byl vázán sjednaným zástupčím oprávněním. Konečně lze výše uvedený závěr dovodit i z povinnosti zástavního věřitele oznámit zástavnímu dlužníkovi započetí a způsob výkonu zástavního práva (§ 1362 a 1364 NOZ), která je zástavnímu věřiteli uložena pro všechny případy výkonu zástavního práva. V případě, že by byl zástavní věřitel povinen postupovat při privátním prodeji zástavy na základě zástupčího oprávnění, byla by tato povinnost nadbytečná.

Sjednání prodeje zástavy formou přímého zastoupení za současného vystavení plné moci sice není zákonem vyloučeno, z praktického hlediska však postrádá smysl.

Závěrem lze ještě doplnit, že při samotné realizaci privátního prodeje zástavy odpovídá zástavní věřitel zástavnímu dlužníkovi za to, že bude postupovat při prodeji s odbornou péčí tak, aby zástavu prodal za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat za podobných okolností na daném místě a v daném čase (§ 1365 odst. 1 NOZ).

Na závěr si dovoluji poznamenat, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy pro soudy, státní zastupitelství, vězeňství, probaci a mediaci a do jeho působnosti nespadá podávání závazného výkladu právních předpisů. K tomuto je věcně příslušný nezávislý soud, na jehož rozhodování nemůže mít Ministerstvo spravedlnosti žádný vliv. Proto považujte výše uvedený právní názor pouze za informativní.

————————————————————

1 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s. 345. Dostupné na <http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf>.

2 RICHTER, Tomáš. Zajištění dluhů podle nového občanského zákoníku – zástavní právo. Obchodněprávní revue, 2013, č. 9, s. 241 a násl.

3 BAUR, Jürgen, STÜRNER, Rolf. Sachenrecht. 18. vydání, Mnichov: C.H. Beck, 2009. s. 761.

V případě, že jste nenašli odpověď na Váš dotaz, napište nám jej prostřednictvím našeho formuláře.

Zřídil-li někdo stavbu na cizím pozemku neoprávněně, připadne stavba vlastníkovi pozemku (§ 1084). Osoba, která takovou stavbu zřídila, má vůči vlastníkovi pozemku nárok na účelně vynaložené náklady pouze stavěla-li v dobré víře. Pro případy, kdy takové řešení není pro stavebníka či vlastníka pozemku vyhovující, počítá NOZ s dalšími variantami řešení. Postup závisí na tom, jestli zřizovatel stavby jednal v dobré víře či nikoli.

1. Pokud někdo zřídil stavbu v dobré víře, že je k tomu oprávněn, může se po vlastníkovi domáhat, aby mu pozemek za obvyklou cenu převedl. Povinnost pozemek prodat má ale jen ten vlastník, který o zřizování stavby věděl a bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Vlastník pozemku může naopak po zřizovateli stavby požadovat, aby jeho pozemek za obvyklou cenu odkoupil.

2. Pokud se strany nedohodnou, rozhodne soud o přikázání pozemku do vlastnictví zřizovatele stavby. Tomu současně uloží povinnost zaplatit původnímu vlastníkovi pozemku náhradu.

3. Nejzazším řešením je rozhodnutí soudu, kterým soud uloží zřizovateli stavby povinnost stavbu na vlastní náklad odstranit a pozemek uvést do původního stavu.

V případě, že jste nenašli odpověď na Váš dotaz, napište nám jej prostřednictvím našeho formuláře.

Nový občanský zákoník oproti současné právní úpravě umožňuje smluvním stranám, aby si v případě nesplacení dluhu sjednaly, že si věřitel může ponechat zástavu, kterou byl dluh zajištěn (tj. sjednání propadné zástavy). Takové ujednání však může být uzavřeno až v momentě, kdy dluh dospěje, tedy například až poté, kdy uplynula lhůta, ve které měl být dluh zaplacen. Stejně tak není možné, aby k takovému ujednání došlo mezi spotřebitelem a podnikatelem (viz § 1315).

V případě, že jste nenašli odpověď na Váš dotaz, napište nám jej prostřednictvím našeho formuláře.

Protože podobné případy jsou velmi časté, věnuje se jim nový občanský zákoník výslovně v § 1344. Ustanovení zakládá vlastníku movité věci, která byla zastavena v zastavárenském závodu, nárok na její vydání. Pokud vlastník prokáže, že mu byla věc odcizena (činem povahy úmyslného trestného činu), nebo ji ztratil, nemůže po něm provozovatel požadovat, aby mu zaplatil částku, kterou vyplatil zástavci.

Provozovatel je na základě § 1344 v obtížnější pozici než jiní příjemci zástavy (dle obecného pravidla v § 1343), neboť se nemůže dovolávat toho, že věc přijal do zástavy v dobré víře, že k tomu je zástavce oprávněn.

V případě, že jste nenašli odpověď na Váš dotaz, napište nám jej prostřednictvím našeho formuláře.

Ano, nový občanský zákoník v § 1257 již umožňuje, aby si vlastník zatížil svůj pozemek služebností ve prospěch jiného svého pozemku. Po převodu věci služebnost nezaniká, jedná se tudíž o praktické řešení v těch případech, kdy má někdo např. dva pozemky a jeden z nich chce prodat, rád by si ale ponechal možnost přes pozemek chodit a brát vodu z potoka, který přes něj teče.

Tzv. vlastníkova služebnost je výhodná zejména pokud má vlastník obavy, že po převodu věci by budoucí vlastník nebyl ochoten služebnost ke své věci založit, nebo by nesouhlasil např. s jejím rozsahem či způsobem výkonu práva.

V případě, že jste nenašli odpověď na Váš dotaz, napište nám jej prostřednictvím našeho formuláře.

Ano, úprava přídatného spoluvlastnictví v novém občanském zákoníku je jednou z jeho novinek. Přídatné spoluvlastnictví vzniká za situace, kdy několik osob vlastní určité věci, které lze užívat pouze při současném užívání věci v přídatném spoluvlastnictví.

Příklad:

Pánové Černý, Zelenka a Bělouš jsou sousedé a v ulici mezi domy si postavili společné parkoviště, které současně slouží jako příjezdová cesta ke všem domům. Pozemek, na němž si parkoviště postavili, je v jejich přídatném spoluvlastnictví.

Spoluvlastníci zejména nesmí společnou věc odejmout proti vůli některého z nich účelu, kterému věc slouží (např. na pozemku místo parkoviště postavit dětské hřiště). Podíl na věci v přídatném spoluvlastnictví může dle § 1227 spoluvlastník převést jen za současného převodu vlastnického práva k věci, k jejímuž využití společná věc slouží (Pan Černý nemůže podíl na pozemku prodat samostatně bez toho, aby převáděl i svůj dům).

NOZ v § 1223 – 1235 upravuje pouze odchylky přídatného spoluvlastnictví, podpůrně se tudíž použijí ustanovení o (klasickém) podílovém spoluvlastnictví.

V případě, že jste nenašli odpověď na Váš dotaz, napište nám jej prostřednictvím našeho formuláře.

Přestože spoluvlastník se svým podílem může nakládat podle své vůle, musí brát ohled i na práva ostatních spoluvlastníků. Pokud se jeden ze spoluvlastníků rozhodne svůj podíl převést na jinou osobu, mají v určitých případech ostatní spoluvlastníci k podílu předkupní právo.

Spoluvlastníci mají předkupní právo v tom případě, kdy spoluvlastnictví bylo založeno některým z pořízení pro případ smrti (tj. zejména na základě závěti), nebo jinou právní skutečností, kdy spoluvlastníci nemohli od počátku ovlivnit svá práva a povinnosti. Předkupní právo mají spoluvlastníci jen po dobu 6 měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví, po uplynutí této doby zaniká!

Jestliže spoluvlastník převádí svůj podíl manželovi, sourozenci nebo příbuznému v řadě přímé (tj. buď některému z předků či potomků), tak podíl ostatním spoluvlastníkům ke koupi nabízet nemusí. To platí i tehdy, když je podíl převáděn na některého ze spoluvlastníků – ostatní nemají předkupní právo. Předkupní právo mají spoluvlastníci i v případě bezúplatných převodů podílu (tj. zejména darem).

Ust. § 1125 upravuje předkupní právo k zemědělskému závodu.

V případě, že jste nenašli odpověď na Váš dotaz, napište nám jej prostřednictvím našeho formuláře.

Ten, kdo získal věc od osoby, která sice nebyla oprávněna vlastnické právo převést (např. věc odcizila), ale nabyvatel byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že k tomu oprávněna je (tj. nejčastěji že ji vlastní), se přesto stane vlastníkem. Zákon nabytí od neoprávněného umožňuje jen v určitých případech, jedná se například o tyto:

1. Koupě věci od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku. Koupí-li tudíž někdo za obvyklou cenu vysavač v obchodě s elektronikou, nemusí se starat o to, jestli je prodavač skutečně oprávněn k jeho prodeji.

2. Další variantou je nabytí movité věci za úplatu od neoprávněného, kterému sám vlastník věc svěřil (např. mu ji půjčil).

3. Nabytí věci ve veřejné dražbě.

Zjistí-li se po koupi věci, že věc prodávajícímu nepatřila, domůže se skutečný vlastník vydání věci pouze, pokud se mu podaří prokázat, že kupující věděl o tom, že věc kupuje od neoprávněného, nebo o tom vzhledem ke všem okolnostem vědět musel – tj. nebyl v dobré víře.

V případech, na které se § 1109 nepoužije, se uplatní § 1111, dle něhož nabude vlastnické právo pouze ten, kdo jednal v dobré víře, že převodce může vlastnické právo k věci převést. Svou dobrou víru však musí v případě sporu sám prokázat. Pokud ale vlastník svou věc ztratil, nebo mu byla odňata činem povahy úmyslného trestného činu (tzn. zejména krádeží), může se dožadovat jejího vydání i proti osobě, která věc nabyla v dobré víře.

Odlišný režim platí pro obchodování s použitým zbožím. Získal-li někdo za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který s takovými věcmi obchoduje (tj. např. v autobazaru či zastavárně), vlastnické právo k věci nenabude, a to přestože byl v dobré víře. Prokáže-li skutečný vlastník, že věc pozbyl ztrátou, nebo že mu byla odcizena, může se ve lhůtě 3 let od tohoto okamžiku domáhat vydání věci po nabyvateli. Zde je tedy dobrá víra nabyvatele prolomena ve prospěch práv skutečného vlastníka (§ 1110).

Pokud někdo nabude za úplatu věc evidovanou ve veřejném seznamu, je chráněna dobrá víra nabyvatele, který vycházel ze zápisu v takovém seznamu, byť není v souladu se skutečným právním stavem. Nabyvatel se tedy stane vlastníkem přestože koupil věc od nevlastníka (§ 984). (Blíže viz zde)

V případě, že jste nenašli odpověď na Váš dotaz, napište nám jej prostřednictvím našeho formuláře.