Osoby

Osoby jsou fyzické (lidé) a právnické. Každý, kdo je osobou, je způsobilý mít soukromá práva a povinnosti, má právní osobnost. Svéprávná je osoba, která je s to nabývat pro sebe soukromá práva a povinnosti z vlastní vůle (§ 15). Nový občanský zákoník již nepoužívá termín „způsobilost k právním úkonům“.

Fyzické osoby

Člověk má právní osobnost po celý svůj život (§ 23). Náleží mu vrozená práva seznatelná samotným rozumem a citem; tato práva jsou nezcizitelná a nelze se jich vzdát. Zákon může stanovit jen meze uplatňování přirozených práv a způsob jejich ochrany (§ 19).

Nabytí svéprávnosti

Plné svéprávnosti nabývá člověk dosažením 18 let (dříve od 16. roku), nebo také sňatkem. Nově bude možné nabytí svéprávnosti také emancipací, je-li nezletilý schopen sám se živit a obstarávat si své záležitosti. Nezletilý tedy může ze své vůle dosáhnout přiznání svéprávnosti, je-li to v jeho zájmu (§ 37).

Sedmnáctiletý Petr má už rok vlastní zaměstnání, nastěhoval se do vlastního bytu, na rodičích není hmotně závislý. Podle dosavadní úpravy ho rodiče musí zastoupit při uzavírání různých smluv (např. o odběru elektřiny, plynu apod.). Prokáže-li Petr, že je dostatečně vyspělý, aby si své záležitosti zařizoval sám, bude mu podle nového občanského zákoníku přiznána svéprávnost a jeho vůle v jeho soukromých věcech nebude podmiňována souhlasem rodičů.

Dosavadní i nová úprava vychází z pojetí, že se osobnost nezletilých rozvíjí postupně a že se v návaznosti na to rozvíjí i jejich svéprávnost (osmiletý si může sám koupit lístek do kina, ale ne jízdní kolo; patnáctiletý si může sám koupit jízdní kolo, ale ne dům). Nově se navrhuje posílit jistotu třetích osob v závislosti na souhlas zákonného zástupce.

Matka přivede do obchodu s elektronikou dvanáctiletého syna, dá mu svoji peněženku a řekne: „Ať si koupí, co chce,“ a odejde ke kadeřníkovi. Syn si koupí kredit do telefenu za 400 Kč. Nebude již možné namítat neplatnost smlouvy z toho důvodu, že nezletilý neměl souhlas ke koupi určité věci, nebo že chyběl souhlas jeho otce.

Omezení svéprávnosti

Ve svéprávnosti lze člověka omezit (nikoli úplně zbavit!), avšak jen při vážné duševní poruše, jen na určitý čas (max. 3 roky) a jen rozhodnutím soudu. Nově bude platit, že soudce musí člověka při rozhodování o jeho svéprávnosti shlédnout a že k těmto zásahům do lidských práv lze přistoupit, jen nestačí-li mírnější postup. Kromě toho se zavádí nový institut nápomoci při rozhodování (§ 45), umožňující soudu člověka neomezovat ve svéprávnosti a ustanovit mu osobu, která za člověka právně nejedná, avšak napomáhá mu v běžných činnostech. Dále bude možné nechat se zastoupit členem domácnosti (§ 49).

Lepší ochrana práv spojených s osobností člověka

Nový občanský zákoník výrazně zesiluje ochranu práv spojených s osobností člověka, jako jsou právo na život, zdraví, osobní svobodu, na jméno, čest, soukromí a další. Porušení těchto práv musí být odčiněno, stejně jako je tomu dnes, zadostiučiněním. Nově se ale dává přednost peněžitému zadostiučinění, které musí být poskytnuto vždy, nestačí-li jiný způsob (např. omluva) skutečnému a dostatečně účinnému odčinění způsobené újmy.

Zvláštní pozornost se věnuje zásahům do tělesné integrity (§ 93–103) a nakládání s částmi lidského těla za života i po smrti (§ 111–117). Významnou změnou oproti současnému stavu je též tzv. presumpce nesouhlasu s pitvou nebo s použitím svého těla po smrti (§ 115). 

Nový občanský zákoník zvláštními ustanoveními zakládá práva člověku zadrženého ve zdravotnickém zařízení (§ 104–109). Důvod zařazení této úpravy do občanského zákoníku je v tom, že taková opatření zasahují do lidské svobody, a tudíž spadají do rámce ochrany osobnosti víc než do zákona upravujícího ryze specializované profesní činnosti. Obdobně postupuje např. Rakousko nebo Švýcarsko.

Institut nezvěstnosti

Globalizovaný svět zkracuje vzdálenosti, ale volnost pohybu lidí přináší také nové jevy. Může se stát, že člověk náhle opustí své bydliště a jeho dosavadní okolí o něm nic neví. Je-li ženatý, má-li děti, je-li společníkem v obchodní společnosti apod., působí to značné potíže: např. určité majetkové dispozice vyžadují souhlas druhého manžela apod. Nově se proto zavádí institut nezvěstnosti (§ 66–70). Prohlásí-li soud určitou osobu za nezvěstnou, nepřihlíží se k potřebnosti jejího projevu vůle.

Zánik právní osobnosti člověka

Právní osobnost člověka zaniká jeho smrtí. V běžných případech se smrt prokazuje úmrtním listem. Jsou i mimořádné případy, kdy tímto způsobem smrt prokázat nelze. Na to lépe než dosud pamatuje nová úprava důkazu smrti (§ 26) a prohlášení za mrtvého (§ 71–76). Důkaz smrti přichází v úvahu, jeví-li se jako jisté, že člověk zemřel, ač jeho mrtvé tělo nelze ohledat.

Při letecké havárii se letadlo zřítí do moře. Prokáže-li se, že letadlem cestovala určitá osoba, přichází v úvahu důkaz smrti.

Prohlášení za mrtvého je naproti tomu spojeno s domněnkou smrti člověka, tedy kdy jeho smrt není zřejmá, ale kdy lze člověka za mrtvého prohlásit jen na návrh toho, kdo na tom má právní zájem.

Účastník turistického zájezdu po afrických státech byl unesen teroristy a od únosu o něm není žádná zpráva. Pak může být po uplynutí stanovené doby (zpravidla sedmi let) prohlášen za mrtvého, navrhne-li to soudu např. jeho manželka.

Zjistí-li se však, že člověk, o němž soud rozhodl, že zemřel, je dosud naživu, k prohlášení za mrtvého se nepřihlíží.

Právnické osoby

Rozdílně od člověka s jeho přirozenými právy jsou právnické osoby umělé útvary, které vytváří právo, aby sloužily zájmům lidí. Od toho se odvozuje i odlišné právní postavení fyzických a právnických osob.

Právnické osoby slouží buď soukromým zájmům (např. běžná obchodní banka), anebo zájmu veřejnému (např. Česká národní banka). Právnické osoby veřejného práva se řídí hlavně zvláštními zákony (§ 20 odst. 2), např. zákonem o obcích, zákonem o ČNB, zákonem o vysokých školách apod. Pokud však obec, kraj nebo Česká lékařská komora vystupují jako soukromníci – např. jako smluvní strana nebo závětní dědic, mají vzhledem k zásadě rovnosti stejné právní postavení jako jiné osoby. To platí i o státu (§ 21).

Nový občanský zákoník dále jasně vymezuje veřejné rejstříky jako souborné označení pro všechny typy rejstříků osob, s kterými NOZ počítá (§ 120). Pravidla pro vedení, správu a rozhodování ve věcech těchto rejstříků budou upraveny zvláštním zákonem. V něm je zachována zvláštní regulace pro obchodní rejstřík, neboť do něj se i nadále nezapisují toliko právnické osoby, ale i fyzické osoby (nadále je též zachováno, že kdo je zapsán do obchodního rejstříku, považuje se za podnikatele – § 421).

Veřejné rejstříky je třeba odlišit od veřejných seznamů, ve kterých se neevidují osoby, ale věci (veřejným seznamem je např. katastr nemovitostí). Proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá skutečnosti.

Ustanovení nového občanského zákoníku rozlišují tři typy právnických osob: korporace, fundace a ústavy.

Pro korporace – typicky spolky (§ 210 – 302). Je příznačné, že je tvoří členové nebo společníci neboli osobní složka (corpus = tělo). V současné právní úpravě jde především o občanská sdružení.

Pro fundace – typicky nadace či nadační fondy (§ 303 – 401). Je naopak typické, že jejich základ (fundus) tvoří majetek určený k určitému účelu.

V ústavech (§ 402 – 418) je osobní i majetková složka propojena: ústav nemá členy jako korporace, ale zaměstnance, a majetek ústavu není tak chráněn jako u fundací. V současné době jde především o obecně prospěšné společnosti.