Podnikatelská seskupení (koncerny)

Dosavadní regulace podnikatelských seskupení vycházela z německé regulace a stála na složité kombinaci smluvního a faktického koncernu. Tato cesta byla a je kritizována, a to zejména na úrovni odborných studií EU, resp. doporučení Evropského parlamentu.

Koncepčně se proto ZOK od dosavadního trendu odlišuje a zavádí třístupňovou regulaci podnikatelského seskupení – prosté ovlivnění, ovládání a koncern. S každým stupněm se přitom pojí mírně odlišná sada pravidel.

První stupeň stojí na předpokladu, že ovlivní-li někdo podstatným způsobem jednání jiné osoby k její újmě, odpovídá za ni a věřitelům navíc ručí za splnění dluhů, které z důvodů jeho ovlivnění nemohly být uspokojeny. ZOK tak garantuje, že ovlivnění je sice možné, ale ovlivňovatel musí přímo uhradit újmu, která komukoliv vznikne (§ 71 ZOK).

Pokud by však chtěl využít koncernu jakožto nástroje optimalizace řízení koncernových společností, musí je podřídit jednotnému řízení – tedy řízení, které systematicky sleduje koncernový zájem.

Když tato skutečnost nastane, nemusí ovlivňovatel přímo hradit újmu, která v důsledku jeho jednání vznikne, musí však navíc prokázat, že újma vznikla v koncernovém zájmu a že výhody nebo nevýhody, které s ní souvisí budou v rámci koncernu vyváženy (§ 72 ZOK).

ZOK tak vychází ze zahraničních zkušeností a vystavuje koncern jako funkční ekonomickou entitu, aniž by jí dával právní subjektivitu. Zároveň připouští, že koncern funguje jako proměnný celek, a není proto důvodné řešit každou jednotlivost, pokud nejsou ve výsledku členové koncernu poškozeni.