Aleš Pejchal (21. 2. 2011) POLEMIKA Soukromé právo je především právem přirozeným

POLEMIKA Soukromé právo je především právem přirozeným

Místopředseda České advokátní komory Aleš Pejchal reaguje na text Davida Uhlíře, člena představenstva této komory, otištěný v Právu & Justici LN
14. února.

Mám kolegu Davida Uhlíře rád, známe se nějaký ten pátek, leč při čtení jeho úvahy Proč neschválit nový občanský kodex mne přepadla lítost, což je ve vztahu ke kamarádovi asi to nejhorší, co vás může potkat.

Nejde o to, že s jeho názory, které ve své úvaze uvedl, zásadně nesouhlasím; to je přirozené a rozumné pro kvalitní diskusi. Bolelo mne jeho zcela základní nepochopení fungování a hlavně potřeb společenství svobodných občanů, které, ať se sociální inženýři namáhají, jak chtějí, stejně nakonec žije podle svého spontánního řádu. Možná se však totálně mýlím já a laskavý čtenář nechť mi promine.

Hybrid, nebo skutečný zákon? Chceme-li hodnotit a porovnávat neskutečný hybrid, jenž nám zbyl z občanského zákoníku vzniklého v roce 1964 pár let po strhujícím „vítězství socialismu“ v této zemi (jak oznámila lidu ústava z roku 1960), a návrh nového občanského zákoníku, pak je zapotřebí ozřejmit si nejprve právně-filozofický základ obou těchto právních norem.

Jestliže v roce 1964 socialistická právní věda dospěla k tomu, že „v oblasti uspokojování hmotných a kulturních potřeb vznikají mezi občany a socialistickými organizacemi a mezi občany navzájem občanskoprávní vztahy“ a „tyto vztahy upravuje především občanský zákoník“, pak rok 1991 nám na dalších (dnes již) dvacet let přinesl totéž v trochu jiném balení: „... občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony…“

Tedy zcela vyprázdněnou technickou normu, kde člověk je jedním z koleček této techniky, aniž by se o něm skutečně hovořilo. Na to se prostě zvyknout nedá, i kdyby se nuceně těmito normami museli všichni řídit po několik staletí.

Návrh nového občanského zákoníku bere každého člověka zcela vážně s tím, že právo je jeho přirozeným životním souputníkem ve společenství jemu rovných: „Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany. Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení těchto práv vmíře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.“ Jednání, úkony a věci movité Vezměme na vědomí, že ve všech oblastech života jednáme přirozeně. Jen někdy toto přirozené jednání je – například v oblasti majetkové – omezeno zákonem a nezbude nám než také dodržet jednání právní.

Těžko půjde někomu, kromě právníků postižených svým povoláním v posledních šedesáti letech, plynule přes pysky, že v jeho majetkových vztazích mu vznikají práva a povinnosti na základě právních úkonů. Jednající člověk zpravidla svým jednáním něco dojedná nebo nedojedná. Úkonem se dotyčný ukojí nebo ukoná a pak skoná? Nebo mu úkon může přinést ještě něco jiného? Terminologie práva a zejména práva soukromého nutně musí vycházet z každodenního života. Jestliže průměrně vzdělanému člověku nepostiženému jakoukoli právní disciplínou předestřete slovní spojení „věc movitá“, začne se ošívat. Slovní spojení „movitý člověk“ naopak problém nenadělá: každému naskočí, že jde o člověka jměním neboli majetkem obdařeného. Pakliže pod označením „věc movitá“ se budou pro příště skrývat jak věci hmotné, tak nehmotné, pak se mi jako advokátovi určitě bude klientovi lépe vysvětlovat – s berličkou „movitý člověk“ –, o co vlastně jde, pokud se jedná o vlastnictví věci. A to plně v souladu s latinským původem slova „movitý“. Marnost nad marnost Současný hybrid občanského zákoníku je nikoli nutné zlo, ale především zjevná neúcta k funkčnímu právnímu státu. Což je jen tak mimochodem v rozporu hned s prvním článkem naší ústavy.

Tvrzení Davida Uhlíře, že tento hybrid „věcně funguje“, snad ani nelze brát vážně. Věcně fungují a fungovaly ledasjaké právní předpisy, které se skutečnou vládou práva nemají a neměly nikdy nic společného. Upravovat je znamená marnost nad marnost; tvrději řečeno; ustavičné šlapání v čemsi, co smrdí, vás zápachu nezbaví.

A k tomu jen maličkost: přirozenější zásadu než „superficies solo cedit“ (doslova „povrch ustupuje půdě“, tj. stavba je součástí pozemku; princip obnovený návrhem občanského zákoníku – pozn. red.) si snad v právu a jeho dějinách nedokážu představit. Na stav přirozený netřeba si zvykat; ten tu prostě je, jen my ho doposud nepřirozeně (vnuceně) nerespektujeme.

Totéž platí o životě spolkovém. Obecnou neúctu společnosti k současným tzv. občanským sdružením podporuje i naprostá myšlenková prázdnota vyjádřená základním ustanovením zákona o sdružování občanů: „Občané mohou zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská sdružení, jakož i odborové organizace (dále jen ,sdružení‘) a sdružovat se v nich.“ Tedy mohu cosi založit, nějak to nazvat a být v tom. Proč? To je přece jedno... Tedy úplně ne, při registraci státem je zapotřebí uvést „cíl činnosti“. Ale podstatou spolku je poněkud něco jiného.

Proto se u nás v minulosti hovořilo – a ve společenstvích, jež bez problémů žijí ve svém spontánním řádu, stále hovoří – o společném zájmu a jeho naplňování. Stejně tak v návrhu nového občanského zákoníku: „Alespoň tři osoby vedené společným zájmem mohou založit k jeho naplňování spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek členů a spolčovat se v něm.“

Výstižný jazyk právního předpisu je nesmírně důležitý a jím popsaná přesná pravidla fungování spolku jakbysmet. Ušlechtilým zájmem vedený spolek, stejně jako funkční rodina či hrdá a sebe si vážící obec, to je – málo platné – pevné zdraví skutečného státu.

Nepřirozený Evropský zákoník Ještě onen nešťastný „Evropský občanský zákoník“, jejž David Uhlíř doporučuje. Probůh, u jeho vnucování bez ohledu na občany toho kterého státu nejde ani tak o „zásah do suverenity státu“ jako především o tragickou nepřirozenost.

Když vzniklo Československo a recepčním zákonem v roce 1918 převzalo prakticky veškeré zákony z bývalého Rakouska-Uherska, svou suverenitu tím nikterak neomezilo. Naopak: texty zákonů v danou dobu (a po mnoho dalších let) Československu vyhovovaly.

Po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se dříve stejné právní řády v obou zemích pozvolně navzájem vzdalují – tak, jak si to přirozeně žádá život společenství svobodných občanů v Čechách a na Slovensku a jak to garantuje jejich státní moc. Byť by z hlediska „sociálního inženýrství“ bylo šikovnější, aby se ony právní řády nadále nelišily. A ještě přirozeněji ve Francii: zde sice mají slavný Code Civil, ale už jen v pouhých regionech Alsasko a Lotrinsko platí tolik odlišných ustanovení v majetkoprávních vztazích, že se jeden nestačí divit, když se s nimi pořádně seznámí.

Poctivé a přirozené je hlásat: „usiluji o“ či „věřím v“ jednotný či federální evropský stát. „Usilovat o“ a „věřit v“ jeden Evropský občanský zákoník bez jednotné státní garance jednoho společného evropského státu je opakem poctivosti a přirozenosti.

Základ je velmi dobrý Ucelenou úpravu soukromého práva nelze uspěchat. A návrh nového občanského zákoníku ještě své mouchy má. Dle mého názoru se však již jedná o maličkosti, které ve srovnání s tím, co zbylo z roku 1964 (společně s další kupou nepřehledných zákonů, jež pro příště nemohou stát samostatně vedle občanského zákoníku), by neměly bránit serióznímu a vážnému pokračování v procesu, na jehož konci bude přijetí nového občanského zákoníku. Základ je vytvořen, opět zdůrazňuji, dle mého názoru velmi dobře.

O autorovi| ALEŠ PEJCHAL, Autor (* 1952), advokát, je místopředsedou České advokátní komory a předsedou jejího Studijního a legislativního kolegia advokát

(21. 2. 2011)

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.