(Jaroslav Spurný, Respekt, 23. 5. 2011). Nový občanský zákoník nám nabízí správu našich životů.

Nový občanský zákoník nám nabízí správu našich životů

Každý svého štěstí strůjce, vlakvedoucí i strojvůdce, zní čtvrt století starý text undergroundového poety Fandy Pánka. Je velmi málo pravděpodobné, že by tuto báseň znal profesor Karel Eliáš, jeden z hlavních autorů – řečeno bez nadsázky – převratného návrhu občanského zákoníku, který schválila minulý týden česká vláda. Krédo nové právní normy ale zní stejně. Každý má právo hledat štěstí ve svém životě sám.

To je v českém občanském právu naprosto nová myšlenka – dosud byly naše životy lajnovány téměř padesát let starým zákoníkem, jehož mottem naopak bylo, že štěstí nám zajistí stát a jeho nařízení. Samozřejmě, od pádu komunismu byl zákoník asi šedesátkrát novelizován, hrany státních intervencí do našich životů byly obroušeny, ale návrh nového občanského zákoníku je zásadním krokem k definitivnímu rozchodu s totalitní minulostí a cestou ke svobodě.

Můj vztah k prababičce

Klíčovými termíny nového občanského zákoníku jsou důstojnost, odpovědnost, poctivost, schopnost se dohodnout bez zbytečné patronace státu (na rozdíl od druhé klíčové tuzemské právní normy, trestního zákoníku, kde je naopak hlavní role státu nutná). Právníci se téměř bez výjimky shodnou, že návrh „občana" – jak je norma přezdívána – je cestou k vytvoření přirozenoprávních soukromých vztahů, cestou ke skutečnému naplňování pojmu spravedlnost. „Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým," píše se v zákoníku. Co si ale pod tím představit? Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil uvedl zajímavý příklad. Někdo někomu ukradne nebo zlomyslně zničí památnou fotografii jeho prababičky. Věcná hodnota fotografie v rámečku je maximálně pár set korun, poškozený měl však k fotografii mimořádný citový vztah. Návrh občanského zákoníku zavádí právní termín „náhrada ceny věci zvláštní obliby". Pokud bude o náhradě škody poškozenému rozhodovat soud, je povinen vynést verdikt na základě jeho vztahu k fotografii a možná mu místo pár stovek přiklepne dvacet tisíc korun. Nejde však jen o peníze: zákon prostě říká, že není možné mávnout rukou a říct, že šlo jen o starou fotografii. Jde o respekt k člověku, k jeho emocím, vnímání a vztahům, k jeho osobní svobodě a důstojnosti.

Návrh zákoníku má tři tisíce paragrafů a zabírá prostor od rodinného práva až po majetkové a smluvní. Nadřazuje právo jednotlivce nad právo státu či justice. Pár příkladů. Těžce nemocní lidé očekávají zhoršení svého stavu. Dodnes museli oni i jejich rodina čekat, až se jejich zdravotní stav zhorší natolik, že dotyční nejsou schopni o sobě rozhodovat, a teprve potom určil soud opatrovníka. Podle nového občana si může vybrat opatrovníka postižený sám, ještě předtím, než je prohlášen nesvéprávným. Soudy do budoucna nebudou určovat, jak je nutné uzavírat třeba obchodní dohody, pokud tedy o posouzení smlouvy soud výslovně nepožádáte. Zvíře už není podle nového zákoníku věc, ale živý tvor a podle toho je s ním nutné nakládat. Rozšiřuje se například okruh oprávněných dědiců, do závěti je možné dát podmínky dědictví, zvyšuje se ochrana osobního majetku a především ochrana slabších.

Návrh zákoníku nás neudeří do očí nějakými mediálně senzačními změnami. Jde o tisíce maličkostí, jimiž by nám norma měla usnadnit život. Občanský zákoník by měl podstatně zmenšit naši závislost na státní nebo justiční byrokracii, na předpisech, které vám třeba nařizují, jaké příjmení bude mít vaše dítě. Manželé Adam a Eva Baťa jsou dnes povinni dát své dceři příjmení Baťová. Maličkost, která ovšem dítěti komplikuje život, nemluvě o tom, že ho vychovává k představě světa, v němž něco nejde prosadit, protože si to nepřeje stát a jeho úřady. Soudit podle hodnot

Občanský zákoník psali jeho tvůrci devět let, a pokud to dobře dopadne a schválí jej parlament, začne platit v roce 2013. Potrvá však ještě léta, než začne v plném rozsahu ovlivňovat naše životy. Mnoha termínům budou muset dát obsah teprve soudci. Co například znamená z právního hlediska pojem „ztráta radosti z dovolené"? Jak posuzovat náhradu za ztrátu ruky? Jinak u houslisty než u invalidního důchodce?

V Česku může znamenat přechod návrhu z teorie do soudní praxe velký problém. Tuzemští soudci rozhodují velmi často formálně, drží se doslovného výkladu zákona místo toho, aby soudili podle jeho ducha. A najednou budou mít v ruce zákoník, který jim v podstatě nařizuje, že musí rozhodovat podle hodnot, které zákon obsahuje, nikoli podle jazykového významu slov v paragrafech. Tisíce soudních rozsudků přitom dnes ukazují, že soudci mají problém s chápáním a výkladem hodnot, s přístupem k přirozené spravedlnosti a schovávají se za slova. A najednou budou muset na základě zákoníku hodnoty pojmenovávat ve svých verdiktech. Asi to zpočátku způsobí velké zmatky a je pravděpodobné, že klíčové poselství zákoníku se začne prosazovat, až sjednotí názor na smysl nové právní normy Nejvyšší či Ústavní soud.

Stejně jako jsme si museli zvykat před lety na zacházení se soukromým majetkem, budeme si teď zvykat na navigaci soukromým právem. Stát nám dává správu hledání štěstí do našich rukou způsobem, který je stejně převratný jako ten, kterým nám před dvaceti lety pomohl k soukromé správě věcí.

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.