(Prof. JUDr. Karel Eliáš, Dr., Lidové noviny, 30. 5. 2011). Autor navrhovaného občanského zákoníku píše o nejslavnějším předcházejícím kodexu, vyhlášeném právě před 200 lety.

Dne 1. června 1811 vyhlásil císař František I. Všeobecný zákoník občanský, známý pod zkratkou ABGB. O tomto díle a jeho inspirativnosti pro dnešek píše na pozvání Práva & Justice LN Karel Eliáš, autor navrhovaného nového kodexu.

Jsou pravidla uchovaná ve vědomí lidí přes generace, aniž jsou psána v některém z platných zákonů. Každý například ví, že neznalost zákona nikoho neomlouvá. Nebo že zákony nepůsobí nazpět. Rozšířená je i představa, že kdo nemůže číst a psát, má na listině, v níž se zavazuje, učinit aspoň znamení ruky. To vše bychom našli ve všeobecném občanském zákoníku, který byl i v našich zemích uveden 1. června 1811 v platnost. Není jen rakouský. Je to také český a náš zákoník: jediný slušný a z nadčasového pohledu kulturně a duchovním rozměrem evropský, jaký jsme kdy měli.

Svobodni a rovni v důstojnosti Všeobecný občanský zákoník ovlivňoval zdejší život skoro 150 let; jeho vnitřní hodnota a srozumitelnost byly opakovaně oceňovány.
Prvé dvě vzpomenuté regule jsou právními pravidly uznávanými v naší kultuře dosud. I třetí pravidlo se stále vybavuje, ale pro současný právní život je nedůležité. Přesto si jistě uvědomíme, jak je pro jednajícího významné. Jeho vůle se zaznamená zápisem, podepíší jej ostatní, přidá se razítko – děkujeme, to je vše, můžete jít. Ale člověk, jenž třeba kupuje dům, pořizuje závěť nebo se zavazuje k ručení, má přece rovněž přirozenou touhu vykázat se na listině trvale svou značkou a dát najevo, že je také činitelem právního dění.
Příklad odráží jednu z hlavních idejí všeobecného občanského zákoníku – respekt k lidské důstojnosti a pochopení významu člověka jako spolutvůrce vlastního osudu. Je to myšlenka, kterou najdeme i v prvním článku naší Listiny základních práv a svobod: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech." Představuje stálý základ západní civilizace, která na soukromé iniciativě jednotlivce staví svůj rozvoj a úspěch.
Císařovnina nová instrukce Práce na kodexu trvaly dlouho a vedly neprošlapanou cestou od feudalismu k příležitostem nové doby. Popud k nim dala Marie Terezie: vědoma si rozdílu mezi soukromým a veřejným, zřídila roku 1753 komisi k přípravě kodifikace soukromého práva pro své dědičné země. Po devatenácti letech předložila komise učený traktát – nudný k nepřečtení.

Císařovna jej 4. srpna 1772 odmítla slavnou instrukcí. Nařídila neplést si zákon s učebnicí, napsat pravidla jasně a bez dvojsmyslů, vypustit zbytečná opakování, neřešit ojedinělosti, pominout vše, o čem rozumný člověk nemůže pochybovat, a opřít se o přirozenou slušnost víc než o římské právo. Tím se otevřel prostor pro přetvoření díla podle zásad přirozenoprávní nauky. Z nich vyšli jeho zpracovatelé, zejména poslední z nich Franz von Zeiller; pracoval na zákoníku od roku 1797 až do jeho schválení. Zákon, který konsoliduje stát Zeiller se přičinil na dotvoření zákoníku v manifest postavený „na zásadách spravedlnosti a svobodě poddaných, jež bez příčiny nemá býti obmezována, jakož i na stejné závaznosti pro všechny občany", s tím, že zákoník „má míti povahu svéráznou, tak aby se přizpůsoboval zemi, pro niž se vydává".

Zeiller vzal v úvahu faktickou nerovnost lidí. Proto přístup k úpravě lidských osudů postavil na tom, že každý má přirozené právo na stejnou míru spravedlnosti. To vyžaduje v zájmu právní jistoty jednotný přístup zákona ke každému, neboť jen tak se vyloučí nadržování. Zároveň je však nutné poskytnout zvláštní výhody osobám ocitnuvším se v postavení, v němž se samy na základě obecných ustanovení ochránit nemohou – i to je v zájmu téže míry spravedlnosti pro každého.

Další opěrný pilíř zákoníku tvoří „moderní postulát, že stát se konsoliduje zákonodárstvím a na základě sjednocení soukromého práva", jak sto let poté napsal otec švýcarské kodifikace Eugen Huber. Samozřejmým předpokladem je přijetí zákonných pravidel většinou národa. Jej Zeiller nechápal nacionálně: označiv jej za poddané, myslil na osoby podrobené státní jurisdikci, tedy co my dnes chápeme jako národ politický.

Ve světle Kantovy nauky Nebylo jednoduché stavět novou kodifikaci na přelomu 18. a 19. století. Evropou zněly v té době ideje francouzské revoluce. Napoleonovy armády šířily i jeho Code civil zaváděný od Madridu po Varšavu a Dubrovník. Zeiller vnímal lámající se dobu. Postavil se k její výzvě s oporou v učení Immanuela Kanta.

Respekt k mravnímu zákonu, zjevujícímu lidem „život nezávislý na zvířeckosti", posunul dílo k přirozenoprávnímu racionalismu. Pojetí člověka jako myslící a jednající bytosti schopné poznat, kde ve svém jednání stojí, vědomé si svého konání, bytosti, jíž mravní zákon brání jednat podle zvůle a nálady, stejně jako myšlenka, že účel práva není člověka svázat, ale být prostředkem sloužícím k rozvíjení jeho svobody, výrazně ovlivnily obsah zákoníku.

Tachovský rodák Ernst Swoboda vydal ve Štýrském Hradci roku 1926 spis Všeobecný občanský zákoník ve světle Kantovy nauky. Podrobně mapuje myšlenkovou stavbu kodexu. Píše, že „Zeiller uznal za nejzřejmější, že Kantovo učení o právu potřebuje dál rozvíjet, neboť nebylo uzavřeno ohledně jednotlivých právních institutů, že Kant namnoze poskytuje jen podněty, které nemohly být toliko nekriticky převzaty, ale především musely být propracovány, a ujal se této úlohy s obdivuhodnou dovedností". Swobodova kniha je dodnes oceňována. Nic na tom nemění, že autor později jako člen sudetoněmeckých Freikorps a SA-Sturmbannführer vykládal právo podle jiných paradigmat.

Kant a teorie přirozeného práva by sami o sobě k tvorbě zákoníku nestačili. Při jeho přípravě bral Zeiller v úvahu zákonné úpravy od Francie po Rusko. Dnes bychom řekli, že došlo k důkladnému komparativnímu zkoumání a vyhodnocení, co lze ze zahraničních inspirací využít i pro domácí právo.

Když je i 1502 paragrafů málo Slova tištěná ve sbírce zákonů jsou mrtvá litera. V život je uvádějí lidé, naplňujíce sociální fakt, že zákon dává pravidla pro současnost. I když se jeho slova nezmění, mění se jejich obsah, smysl a zasahování.

Na přirozenoprávním základu občanského zákoníku stavěli jeho tvůrci a ti, kdo s nimi sdíleli stejné hodnoty. Po nich civilistická nauka zmrtvěla ve slaboduchých komentářích. V mocnářství se změnily poměry, svobodě ducha se nepřálo. Zákon jako projev císařovy vůle nebylo radno kriticky analyzovat.

Na novou cestu vyvedl civilistiku až po polovině 19. století vídeňský Josef Unger. Vpustil do jejího vyschlého řečiště „životodárný proud německé právní vědy", o jejíchž výsledcích obdivně píše v předmluvě převratného Systému rakouského soukromého práva (1856). Brzy se k němu připojil i Antonín Randa, náš nejslavnější právník, spisy o držbě a vlastnictví.

Přirozenoprávní koncept mizel pod vlivem pandektní nauky slavných německých juristů Thibauta, Savignyho, Puchty a dalších, stavějících základy právního pozitivismu. První století kodexu se završovalo. Jeho slova sice ukazovala stále na přirozené právo, ale pro právníky vzývající matematickou exaktnost pozitivismu to byla prázdná floskule – 1502 paragrafů bylo bez zázemí jusnaturalismu málo.

Přesto převládl názor zákoník jako celek zachovat a doplnit novými paragrafy. Pozvolný postup prací zasáhla první světová válka. Z připravených návrhů vznikla tři císařská nařízení vydaná jako dílčí novely kodexu. Inspiraci hledaly zvlášť v tehdy novém německém zákoníku
Konec světové války znamenal i konec Kakánie. Nikoli však konec občanského zákoníku.

Zůstal v platnosti nejen v českých zemích a Rakousku, ale i v některých částech Polska a Jugoslávie (zejména Slovinsku a Chorvatsku) a v Lichtenštejnsku, kde byl uveden v platnost už v roce 1812. Zeiller prohrává s pětiletkou Všude žil vlastní život pod vlivem domácí legislativy i judikatury. Potkaly jej různé osudy a vykládán byl podle různých ideologií.
Tak i krajský soud v Praze rozhodl 20. prosince 1949, že nájemník nemá právo na opravu najaté pekařské pece a že se nepoužije zákonné ustanovení o povinnosti pronajímatele „udržovati věc pronajatou na jeho útraty v upotřebitelném stavu", neboť by to odporovalo pětiletce a budování socialismu (R 262/50). Po druhé světové válce platnost kodexu uhasínala – roku 1950 v Československu, roku 1964 v Polsku, naposled i na území někdejší Jugoslávie.

Dodnes platí v Rakousku i Lichtenštejnsku, ač se v obou alpských státech obsahem liší. Právo rodinné a pracovní i věcná práva jsou tam i zde upraveny jinak. Zákoník v obou zemích žije a vyvíjí se, i dnes se doplňuje a mění. Odhaduje se, že v Rakousku zůstala v kodexu sotva polovina původního textu. Kde dnešní zákon mlčí Leč i kde platnost kodexu skončila, stále působí. I u nás najdeme otisky jeho vzoru. Například právní pravidla § 902 a 1036 rakouské kodifikace přejal náš zákoník do § 122 o počítání času a do § 742 o jednatelství bez příkazu.

Ne vše už dnes obstojí. Zdejší úprava náhrady škody sleduje schéma jusnaturalismu, že poškození jiného porušuje přirozené právo – tudíž delikt vyžaduje jednotnou úpravu. Novější kodexy se vrátily k funkčnímu modelu římského práva: podle něj škoda vzniklá porušením smluvní povinnosti vyžaduje jiné právní ukotvení než způsobení škody porušením zákona. Činí tak i projekt evropského občanského zákoníku známý coby Návrh obecného referenčního rámce (Draft Common Frame of Reference, DCFR), stejně jako návrh českého zákoníku.

Ale i kde zákon mlčí, může starý kodex pomoci. Například zdejší lakonická úprava věcných břemen vede komentáře a příručky k doporučení hledat při řešení konkrét inspiraci v zákoníku zrušeném před šedesáti lety, protože třeba o právu svádět na cizí pozemek vodu nebo si ji z cizího pozemku brát nemá nynější zákoník ani slovo.
Pevný bod – a vznikne stavba Co však pro české prostředí představuje trvalý přínos díla, u jehož vzniku stál „osvícený, pro jednoduchost, čest a pravdu zanícený kantovec", jak Zeillera charakterizoval skvělý civilista Emil Svoboda, je vklad sociální a kulturní.

Na překladech zákoníku se rozvíjela moderní čeština i náš právní jazyk a utvářelo se právní vědomí. Na zákoníku, jeho zkoumání, výkladu a kritice vyrostla novodobá česká právní kultura. Po Randovi následovalo několik generací vzdělávajících soukromé právo, mezi nimi Emanuel Tilsch, Jaromír Sedláček nebo Emil Svoboda. Jejich dílo je současnosti bližší víc než multiplikace právních pitvorností z 50. a 60. let, ubíjejících dodnes náš privátní život.

Pro stavbu zákoníku potřebovali jeho tvůrci pevný bod. Utvořili jej první větou § 16: „Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem poznatelná práva, a nutno ho tudíž považovat za osobu." V zájmu životnosti kodifikace svěřili soudci úlohu spolutvůrce práva příkazem rozhodnout pochybné právní případy „podle přirozených zásad právních, se zřetelem k okolnostem pečlivě a zrale uváženým" (§ 7).Pax Romana a Pax Americana Z těchto základů vychází i návrh našeho občanského zákoníku.

Sklání se v úctě před svobodou a důstojností člověka a ukládá s důvěrou soudci, aby hard cases rozhodl podle ekvity – spravedlivě a rozumně, aby dospěl k dobrému uspořádání práv a povinností. Vyjádřili jsme totéž jinak, neboť slova o přirozených právních zásadách vyvolala v dogmaticích právního formalismu zmatení mysli a neklid. Návrh nového občanského zákoníku přihlíží k rakouskému kodexu stejně pečlivě jako k dalším úpravám, počítaje v to i přínos juristické postmoderny. Jak kdysi napsal Petr Hajn, to „moderní se v právu stále mění, jen moudrost starých Římanů zůstává".

Co nářků a protestů jsme se dočkali, když český návrh přijal, stejně jako ten rakouský, římskoprávní koncept hmotných a nehmotných věcí. Jaký křik, že boříme ideál materialismu osvědčený u nás od roku 1950, že vracíme právo dvě stě let zpět. Podívejme se na DCFR představený v roce 2008 světu výkvětem evropského právnictví – jak ten vymezuje zboží a věc movitou? Samozřejmě že počítá se zbožím bez hmotné podstaty.

Jak jinak: v časech, kdy bychom museli prodat polnosti a domy z pěkné řádky českých vesnic, aby výtěžek dal 153 miliard dolarů na koupi kombinace pěti písmen a obrázku nakousnutého jablka.

***

Císařovna nařídila neplést si zákon s učebnicí, napsat pravidla jasně a pominout vše, o čem rozumní lidé nepochybují. Co nářků jsme se dočkali, když náš návrh přijal, stejně jako ten rakouský, římskoprávní koncept hmotných a nehmotných věcí.

O autorovi: KAREL ELIÁŠ, Autor (* 1955) je profesorem Fakulty právnické ZČU v Plzni a vědeckým pracovníkem Ústavu státu a práva AV ČR v Praze

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.