Tomáš Němeček (Lidové noviny, 11. 11. 2011) KOMENTÁŘ  – Proč je škoda,  že u občanského kodexu se ČSSD zachovala jako nedospělá opozice.

Hlavní autor nového občanského zákoníku Karel Eliáš jednou vysvětloval, jak ho trápí „problém Popelky". Totiž slabšího dědice, kterého ostatní („zlé sestry") přimějí, aby se vzdal svého nároku.

Tento detail je příznačný pro ducha celého monumentálního kodexu, jejž Poslanecká sněmovna ve středu přijala. Psal ho zralý muž, který má čapkovskou starost o potíže běžného dne a má neobyčejnou dovednost vysvětlovat právo i laikům. Profesor Eliáš se to naučil v 80. letech jako právník v sokolovských dolech, kdy mu musel rozumět i štajgr.

Je proto nepochopitelné, že pro kodex nehlasovali sociální demokraté. Až dosud, kdykoli se v moderní české historii lámal chleba, ČSSD uměla poznat, kdy končí obstrukční legrace a začíná vážná práce – ať šlo o ústavu, nebo o vstup do NATO. A teď za sebe nechá v tak zásadní věci mluvit hochy typu Jeronýma Tejce, kteří neumějí uvést lepší argumenty než „budeme se zdržovat hlasování, protože problémů, které zákon přinese, je mnoho"?

Nebyl jen „jejich", ale i „váš" Čest sociálních demokratů zachraňoval jediný poslanec – jejich doyen Stanislav Křeček. S logickým vysvětlením, že zákoník přece na mnoha místech zlepšuje postavení občana. (Pro zákon zvedl ruku ještě poslanec ČSSD Miroslav Svoboda, ale pak prohlásil, že se spletl.)

Příklady? Člověk, kterému diagnostikují nevyléčitelnou postupující nemoc typu roztroušené sklerózy nebo Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby, bude moci ještě při plném vědomí určit, co se s ním má dít, až nemoc postoupí. Nebo: stará matka si bude moci k jednání na úřad vzít syna jako tzv. nápomoc při právním úkonu. Nebo: zvyšuje se náhrada za újmu na zdraví. Co je na tom „nesociálnědemokratického"?

Ano, většina z dnešních 54 členů klubu se zdržela, včetně Bohuslava Sobotky nebo Davida Ratha. Výslovně proti hlasovalo jen 12 poslanců ČSSD (včetně Lubomíra Zaorálka, který se vydává za obránce chudých a slabých). Postavili se tím proti kodexu, na němž započala práce za Zemanovy vlády na popud ministra Otakara Motejla a pokračovala i za tří dalších premiérů ČSSD. A ještě se to chystá v Senátu zopakovat Jiří Dienstbier mladší a není jisté, jestli mu to starší senátoři ČSSD rozmluví.

Tohle přitom není jejich, „vládní" zákon, je stejně tak váš; mohl spojovat, tak jako v roce 1992 nová ústava.

Pět S, o šestém nemluvě Duch kodexu by možná šel shrnout do pěti S. Za prvé svoboda (viz úvodní formulace o „přirozeném právu člověka brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny"). Za druhé spravedlnost ve smyslu ochrany poctivosti a dobré víry („Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě."). Za třetí je to suverenita jedince (zákon omezuje dnešní příliš snadné zbavování svéprávnosti a lékařům nařizuje: „Kdo chce provést na jiném člověku zákrok, vysvětlí mu srozumitelně povahu tohoto zákroku."). Za čtvrté je to starost o slabší (Popelku, o níž byla řeč v úvodu, chrání proti tlaku „zlých sester" paragraf 1684: dohoda dědiců může někoho z nich vyloučit, jen pokud to zůstavitel „výslovně připustil"). A za páté je to srozumitelnost. Pasáže o právech pacientů se mohou klidně vyvěsit ve zdravotnických zařízeních, úvodní paragrafy se dají probírat v občanské nauce.

Jistě, kdyby se do zákona úplně otiskla představa autorského týmu, pak by měl ještě šesté S - sekularismus. Kdyby bylo zcela po jejich, stát by přestal uznávat církevní sňatky. To už je taková libůstka evropských civilních právníků, echo dávných napoleonsko-bismarckovských snah pokořit církev (ne náhodou mají povinné civilní sňatky Francie a Německo, zatímco skutečně svobodomyslné národy jako Angličané nebo Američané dávají snoubencům na výběr). V tomhle měl zákon štěstí na svého porodníka Jiřího Pospíšila, který má zvláštní radar na umění kompromisu.

Co známe a co neznáme Řečeno s Donaldem Rumsfeldem, nyní existují „známé neznámé a neznámé neznámé". O těch prvních aspoň víme: je to například paragraf o opuštěných nemovitostech, které připadají státu. Nevíme, jestli budou různí vychytralci přehazovat na erár své rozpadlé baráky, anebo se bude ustanovení užívat zřídka.

O „neznámých neznámých" ale nevíme nic – a vědět nemůžeme. Je to především reakce Nejvyššího soudu, jehož někteří členové se na zákoník dívali nevraživě až nepřátelsky. Kodex má omezit (zběsile rozbujelou) možnost soudů rušit smlouvy pro tzv. absolutní neplatnost. Jenže konečné slovo při výkladu má justice.

Říká se, že Karel Eliáš si kodexem budoval pomník. Proč ne – Ješitnosti, tvé jméno je chlap. Ale v tomto případě to je zasloužený pomník za deset let práce pro vlast. Říká se také, že kodex bude derniérou ministra Pospíšila, jehož osud ve vládě je prý nahnutý. Pak se tedy sluší říct, že - přes různé výhrady k jeho éře – za kodex patří část místa na soklu i jemu.

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.