JUDr. Kateřina Čuhelová, JUDr. Ondřej Spáčil, (Právní rozhledy 23-24/2012, s. 855). Podle § 101 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, „kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn na něm požadovat úhradu tohoto plnění". V novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.; „NObčZ"), v části druhé zabývající se rodinným právem, ustanovení obdobné současnému znění § 101 ZOR nenajdeme. Z této skutečnosti lze dle našeho názoru dovodit, že tvůrci nového občanského zákoníku opouští konstrukci speciálního rodinněprávního institutu „splnění výživného za jiného" a vrací se k úpravě obsažené v obecném zákoníku občanském, resp. v občanském zákoníku z roku 1950, která speciální rodinněprávní institut pro tyto případy neobsahovala. Celý text článku zde.

Pro institut plnění vyživovací povinnosti za jiného je zcela zásadní současná právní úprava rodinného práva, díky které došlo k jeho institucionálnímu zakotvení do našeho právního řádu. Předešlé právní úpravy, a to jak obecný zákoník občanský, občanský zákoník z roku 1950, tak ani zákon o právu rodinném výslovnou úpravu tohoto institutu neobsahovaly.

S přijetím nového občanského zákoníku dochází k faktickému legislativnímu zániku tohoto institutu, a tím k návratu k předešlému právnímu stavu, tj. před rok 1964. Je to dáno tím, že problematika plnění za jiného není součástí nového občanského zákoníku, přesněji jeho druhé části zabývající se rodinným právem.

Názory, které tento legislativní krok schvalují, opírají své tvrzení o „nadbytečnost" dané úpravy, kdy případy plnění vyživovací povinnosti za jiného je možné podřadit pod institut bezdůvodného obohacení. Avšak názory podporující zachování tohoto institutu jako důvod pro jeho zachování uvádí, že se jedná o zažitý pojem, jehož absence bude pro laickou veřejnost představovat aplikační komplikace. V neposlední řadě také legislativní zakotvení
tohoto institutu mu dodávalo potřebnou váhu.

Dle našeho názoru se institut plnění vyživovací povinnosti za jiného osvědčil. Došlo k ustálení judikatury vztahující se k němu. Teorie jeho existenci přijala a stal se i neodmyslitelnou součástí zákona o rodině. O tom svědčí i to, že v rámci novelizací zákona o rodině nebyly snahy o jeho odstranění.

Na základě výše uvedených argumentů si myslíme, že zákonodárce neměl přistoupit k vypuštění tohoto institutu. Jednalo by se o jedno ustanovení, které v rámci tak obsáhlé materie, jakou bezesporu nový občanský zákoník je (3081 paragrafů), neměl zásadní dopad na jeho rozsah. S vypuštěním daného ustanovení půjdou ruku v ruce aplikační problémy, o jejichž nastínění jsme se pokusili shora.

Celý text článku zde.

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.