Prof., Dr., JUDr. Karel Eliáš (Právní rozhledy, 20. 12. 2012). Myšlenkové základy nového občanského zákoníku: Na začátku roku 2014 vstoupí v účinnost nový občanský zákoník. Přinášíme vám druhou část rozsáhlého pojednání hlavního autora tohoto přelomového zákona Karla Eliáše.

Podstatný myšlenkový základ pro nový občanský zákoník představují principy našeho ústavního pořádku – pro soukromou sféru má značný význam zvláště Listina základních práv a svobod s akcentem na prioritu svobody člověka před státem.

Hledisko lidské svobody zdůrazňuje nový občanský zákoník důrazem na přirozené právo člověka hledat si své štěstí sám (§ 3 odst. 1) i na povinnost každého respektovat právo člověka žít podle svého (§ 81 odst. 1).

Presumpce neviny má paralelu v presumpci poctivosti Kdo jedná svobodně, může jednat dobře i zle. Odrazí-li se něčí špatné jednání v jeho soukromé sféře, nestane se z pohledu soukromého práva nic hodného zvláštní pozornosti. Zničí-li např. někdo z nedbalosti vlastní věc, konstatuje soukromé právo jen zánik jeho vlastnického práva. Lidé však často škodí spíš jiným než sobě a na to i soukromé právo reagovat musí. Východisko, na němž staví, je obdobou přístupu trestního práva k podezření z nezákonnosti. Zásada presumpce neviny, všeobecně známá z trestního práva, má v soukromém právu paralelu v presumpci poctivosti. Občanský zákoník vychází z domněnky, že lidé jednají poctivě a v dobré víře, a pokud někdo tvrdí opak, musí to dokázat (§ 7). Zákoník také stanoví, že ten, kdo vykonává své právo, není odpovědný za škodu, která tím vznikne jinému (§ 2909).

Kdy zákoník odpírá ochranu práva?

Důsledná ochrana nabytých práv a dobré víry patří mezi hlavní zásady nové úpravy, leč každé právo může být i zneužito – uplatněno v rozporu s jeho účelem ke škodě jiných. Kdysi dávno si jeden měšťan často hlasitě prozpěvoval na zahradě, což je samo o sobě právně nezávadné, ale při zjištění, že tak činí záměrně jen v časech, kdy jeho soused advokát přijímá své mandanty nebo pracuje na právních podáních, aby ho rušil, bylo v jeho počínání zjištěno zakázané zneužití práva. Hranice mezi užitím a zneužitím práva je velmi tenká. Proto – a také z toho důvodu, že i samotný zákaz zneužití práva může být zneužit, odpírá nový občanský zákoník ochranu jen zjevnému zneužití práva (§ 8), tak aby se na samotný výkon práva nemohlo šikanozně útočit.

Chrání i lidskou důstojnost a tím slabší stranu

Vedle svobody člověka bere nový občanský zákoník v ochranu i lidskou důstojnost (§ 3 odst. 1). Tato ochrana se nepromítá jen do obecných úprav sledujících ochranu jména, podoby, soukromí, cti nebo duševní a tělesné integrity člověka. Promítá se do zvláštních úprav sledujících rozumnou ochranu slabších. Slabším se nerozumí jen slabší strana, pod níž si většinou představíme spotřebitele, zaměstnance nebo nájemce bytu. Slabším je i ten, kdo je stižen nedostatkem rozumu, věku nebo kdo se ocitne vůči druhému v závislém postavení, a vlastně každý, kdo se ocitne v pozici, v níž si s využitím běžného instrumentária soukromého práva sám pomoci nemůže. Tak občanský zákoník bere v ochranu nezletilé děti, zdravotně postižené, osoby zadržené proti své vůli ve zdravotnickém zařízení, oběti domácího násilí, ale i ty, kdo se ocitnou v patrném a bezprostředním ohrožení života (§ 1542 odst. 1). Základní linie však vede při úpravě právního styku profesionála s laikem. Občanský zákoník staví na kritériu průměrného rozumu – vychází z domněnky, že každý, kdo je svéprávný, je nadán alespoň průměrným rozumem a schopností jej s běžnou péčí a opatrností používat, a z předpokladu, že to každý od druhého může důvodně očekávat (§ 4 odst. 1). Naproti tomu se u osoby hlásící se k určité profesi nebo stavu předpokládá profesionalita spojená s tímto povoláním nebo stavem (§ 5 odst. 1). Vzhledem k tomu se podnikatelům zakazuje zneužít jejich kvalitu odborníka nebo hospodářské postavení k vytváření nebo využití závislosti slabší strany nebo k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy v právech a povinnostech k újmě slabší strany (§ 433). Zcela specifická je ochrana spotřebitele, kterou stanoví komunitární právo ve směrnicích závazných i pro náš stát a jejichž úpravu i nový občanský zákoník přejímá (§ 1810-1867).

V zákoně mají být pravidla racionálního chování

Vyjdeme-li z pojetí, že svobodní a svéprávní lidé si dokáží nejlépe uspořádat své soukromé záležitosti sami, vede to k závěru, že mezi nimi má platit, co si sami ujednají a jaká práva a povinnosti si pro sebe zřídí smlouvou. Ta strany zavazuje (§ 1759) a její obsah pro ně představuje jejich vlastní (autonomní) právo, které si smluvní strany samy vytvořily. Pravidla autonomního práva vznikají rovněž v manželství a rodině, kde také záleží především na dohodě zúčastněných, jak bude jejich společenství fungovat.

Vedle autonomního práva existuje i právo vnější (heteronomní), nařízené jednotlivcům bez zřetele na jejich vůli. Skutečnost vnějších pravidel není sama o sobě špatná a lidé si je mnohdy osvojují buď jako samozřejmá (např. právní pravidlo o nabytí zletilosti dovršením 18 let věku), anebo prostě spoléhají, že nějaká pravidla v zákoně jsou a že nastoupí v případě, kdy autonomní ujednání chybí, nebo když se objeví konflikt. Při koupi lyží si v obchodě zpravidla neujednáváme pravidla pro případ, že se lyže zlomí při běžném užívání, při darování si nikdo nevyhrazuje právo odvolat dar, pokud se obdarovaný bude vůči dárci chovat v rozporu s dobrými mravy, a nastěhujeme-li se do nového rodinného domu, neuzavíráme smlouvy se sousedy, jak se k sobě budeme vzájemně chovat, protože spoléháme, že to zákon nějak rozumně řeší. Vychází se z předpokladu, že v zákoně jsou pravidla racionálního chování.

Co jde a co nejde

Působení heteronomního práva na naše poměry můžeme někdy vyloučit, pokud si ujednáme ve smlouvě něco jiného. Jakkoli zákon stanoví, že se úrok platí v téže měně jako hlavní dluh (jistina), stranám nic nebrání ujednat si, že úrok bude placen v českých korunách, ačkoli má být jistina zaplacena v eurech.

Leč v některých případech se odchýlit od zákona nemůžeme – rodiče nemohou uzavřít se sedmnáctiletou dcerou smlouvu, podle které by se dcera stala plně svéprávnou ihned nebo naopak až dosažením věku 24 let, ani si nemohou smluvit se synem, že se nikdy neožení, snoubenci se nemohou dohodnout, že jejich manželství nebude nikdy rozvedeno, při koupi pozemku není možné ujednání, že se kupující stane vlastníkem jinak než vkladem jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Podle toho se zákonná ustanovení rozlišují na dispozitivní a kogentní.

Dispozitivní právní pravidla dává zákonodárce osobám k volnému použití a je na každém, zda je použije nebo zda je pro sebe změní nebo vyloučí. Rozdílně od toho mají kogentní právní pravidla donucující povahu, působí nezávisle na vůli osob a dokonce i proti ní – tím veřejná moc omezuje moc soukromou. Právníci si často lámou hlavu, jak poznat, které ze zákonných ustanovení je kogentní a které dispozitivní a nejednou končí rezignovaným povzdechem, že pro takové posouzení není jednotného bezpečného kritéria. Právě proto, že je text zákona statický a společnost dynamická, jsou občanské zákoníky, které k této otázce mlčí, ponechávajíce výkladu a praxi, jak si s tímto úkolem poradí.

České prostředí poznamenal vývoj právních úprav po r. 1990. Ve starém občanském zákoníku máme od r. 1991 právní pravidlo, že není možné odchýlit se projevem soukromé vůle od zákonného ustanovení, z jehož povahy plyne, že se odchýlit nelze. To je výměr tak neurčitý, že soudci dává do rukou nástroj označit libovolné ustanovení zákona za kogentní a odchylné ujednání za neplatné. A že se to děje v míře vrchovaté, ví každý, kdo se prokousává naší judikaturou. Obchodní zákoník zvolil opačné a stejně špatné kritérium – v § 263 uvádí úplným výčtem paragrafy závazkového práva, od nichž se smlouvou odchýlit nelze. Jde o technicistní řešení, které generuje chyby. Opakovaně se ukazuje, že ve výčtu něco chybí nebo že v něm něco přebývá – a jak to už v našem prostředí bývá, co chybí, se průběžně doplňuje takřka s každou novelou, a co přebývá, ve výčtu zakázaných odchylek zůstává. Na dynamiku sociálního vývoje není § 263 obch. z. s to reagovat a jeho řešení bylo kritizováno jako nepružné, nedávající nauce a judikatuře žádný prostor.

I se zřetelem k tomuto stavu obrací nový občanský zákoník paradigma vnímání donucující povahy právních pravidel a volí kritéria sice abstraktní, ale konkrétnější než poukaz na povahu ustanovení (§ 1 odst. 2).

Zákazy nového občanského zákoníku

Stanoví se, že se lze odchýlit od zákona, pokud to není výslovně zakázáno. V případě konkrétního zákazu je srozumitelné, kde se prostor pro projev soukromé vůle uzavírá. Takové zákazy najdeme v jednotlivých ustanoveních, jakkoli s nimi zákoník šetří („Čím více zákazů, tím chudší je lid"). Tak např. § 2975 zakazuje konkurenční doložky na dobu delší než pět let.

V některých případech je zákaz formulován nepřímo, ale přesto očividně, prohlášením určitých ujednání za neplatná nebo právně bezvýznamná. Neplatný je např. projev vůle, kterým dědic odmítá dědictví jen zčásti (§ 1489 odst. 1).

Právní bezvýznamnost některých projevů vůle vyjadřuje zákon slovy, že se k nim nepřihlíží – např. podle § 16 se nepřihlíží k projevu vůle, kterým se někdo vzdá svéprávnosti – popřípadě že určitý projev vůle nemá právní účinky, jak se stalo např. v § 2728 odst. 2, podle něhož nelze vyloučit právo společníka na podíl na zisku.

V § 1 odst. 2 občanského zákoníku je také obsažen jeden konkrétní zákaz – odchýlit se nelze od pravidel upravujících postavení osob a ochranu osobnosti. Je dobře srozumitelné, že se biologický otec dítěte záletné vdané paní nemůže s ní a jejím manželem dohodnout, že bude otcem dítěte i právně (o tom musí rozhodnout soud), že jsou právně nemožné dohoda mezi sourozenci zbavující je statusu osob blízkých stejně jako ujednání snoubenců, že uzavřou manželství způsobem neupraveným v zákoně, smlouva, podle níž by se jeden stal otrokem druhého atd.

Dobré mravy a veřejný pořádek

Konečně § 1 odst. 2 občanského zákoníku zakazuje i ujednání odporující dobrým mravům nebo veřejnému pořádku. To jsou dva krajní limity, které nelze překročit.

Pojem dobrých mravů je každému znám a soukromé právo s ním pracuje odedávna. Dobré mravy odpovídají tomu, co je všeobecně uznáváno jako zvyklosti slušných lidí. Jakkoli se je nauka i judikatura pokoušejí blíže definovat, ani sebekošatější vymezení nepopře ani starý aforismus, že definicí pojmu zabíjíme skutečnost, ani věčnou pravdu, že pokaždé rozhodnou především konkrétní okolnosti jednotlivého případu. Tak byly např. shledány jako rozporné s dobrými mravy smlouva o zápůjčce peněz na 100% úrok nebo ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti ze smlouvy o dílo ve výši desetinásobku ceny díla.

Kritérium veřejného pořádku se staví k stejnému problému z druhé strany. Zatímco dobré mravy, obrazně řečeno, působí v terénu mezilidského stýkání, veřejný pořádek zajišťuje fungování celku. Určitá právní pravidla jsou mravně indiferentní, např. ta, jež stanoví, které věci jsou nemovité, jak vznikají právnické osoby, kdy se uplatní promlčení a kdy prekluze, nebo spojující nabytí vlastnického práva k nemovité věci se vkladem do katastru. Některá mohou být dokonce i mravně pochybná, např. pravidla o vydržení vlastnického práva k věci nebo založení právní domněnky otcovství manželu matky i v případě, že manžel je neplodný. Přesto taková právní pravidla platí a projevem soukromé vůle je změnit nelze. Veřejný pořádek staví na hodnotách představujících základy konkrétního sociálního a hospodářského zřízení. Pravidly veřejného pořádku se chrání určité hodnoty, např. bezpečnost obchodu nemovitými věcmi, nebo určité skupiny osob, které jsou vzhledem k svému postavení sociálně nebo ekonomicky zranitelné (nezletilí, zdravotně postižení, spotřebitelé, nájemci bytů, zaměstnanci).

Dobré mravy a veřejný pořádek jsou pojmy relativně neurčité, vyvíjejí se v čase a v prostoru, a proto je zákon nedefinuje. To může vést k obavě z nepředvídatelných rozhodnutí odkazující na některou z těchto kategorií. Takové riziko nelze jistě vyloučit. Ale minimalizuje je vžitá zásada, že není namístě dovolávat se dobrých mravů nebo veřejného pořádku v případech, kdy k rozumnému výsledku vede výslovný text zákonného ustanovení sám, minimalizují je i pravidla nového zákoníku o neplatnosti právních jednání (zejména § 588).

(Třetí část článku Karla Eliáše najdete v příštím čísle Právního rádce.)

Předmět úpravy a její základní zásady: § 4

(1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

(2) Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.

Předmět úpravy a její základní zásady: § 3

(1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. (2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí, b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany, c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží. Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.

Právníci si často lámou hlavu, jak poznat, které ze zákonných ustanovení je kogentní a které dispozitivní a nejednou končí rezignovaným povzdechem, že pro takové posouzení není jednotného bezpečného kritéria. Právě proto, že je text zákona statický a společnost dynamická, jsou občanské zákoníky, které k této otázce mlčí, ponechávajíce výkladu a praxi, jak si s tímto úkolem poradí. zatímco dobré mravy, obrazně řečeno, působí v terénu mezilidského stýkání, veřejný pořádek zajišťuje fungování celku.

*Autor je hlavním tvůrcem nového občanského zákoníku

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.