Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš, (Právní rádce, 28. 1. 2013). Na začátku roku 2014 vstoupí v účinnost nový občanský zákoník. Přinášíme vám závěrečnou část rozsáhlého pojednání hlavního autora tohoto přelomového zákona Karla Eliáše. "Známé úsloví o třech právních názorech vyprodukovaných již dvěma právníky poukazuje na obtíže v hledání správného smyslu některých zákonných ustanovení, nemůže však popřít fakt, že smysl zákona je jen jeden a že z mnoha diskutovaných výkladů zákonného pravidla může být v daném čase jen jeden správný..."

Známé úsloví o třech právních názorech vyprodukovaných již dvěma právníky poukazuje na obtíže v hledání správného smyslu některých zákonných ustanovení, nemůže však popřít fakt, že smysl zákona je jen jeden a že z mnoha diskutovaných výkladů zákonného pravidla může být v daném čase jen jeden správný.

Pravidla výkladu

V řadě případů nevyvolává porozumění zákonnému textu obtíže, např. právní pravidla, že splněním dluhu závazek zaniká (§ 1908 odst. 1 nového občanského zákoníku), nebo že dlužník je zavázán plnit ve střední jakosti, není-li mezi stranami ujednána jiná jakost (§ 1915) zvláštní výklad nevyžadují. Ale pokud jde např. o § 1411, kde se stanoví, že správce cizího majetku vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí řádného hospodáře, je třeba k porozumění vědět, co je péče řádného hospodáře, a v této souvislosti zohlednit obsah § 159 odst. 3. Vůbec je třeba mít na mysli, že jazyk zákona sleduje v první řadě účelnost vyjadřování, označování téhož týmiž slovy, což nutně vede k stereotypům, přičemž hledisku účelnosti, a tudíž i srozumitelnosti, se podřizuje i hledisko jazykové a stylistické elegance. Věta „Zlepší-li propachtovatel propachtovanou věc do té míry, že pachtýř může při řádném hospodaření dosáhnout vyššího výnosu, může se propachtovatel domáhat přiměřeného zvýšení pachtovného" (§ 2335 odst. 2), jistě nezní jako jambický verš, ale přesně vyjadřuje, co se chtělo stanovit.

Odborný jazyk zákona

Jazyk zákona je jazykem odborným. Jakkoli např. Ústav pro jazyk český zhodnotil nový občanský zákoník jako „obecně dobře srozumitelný pro,běžného‘ občana bez speciálního právnického vzdělání", je nutné mít na paměti, že význam slov a obratů v právním jazyce je jiný a pravidelně jednoznačnější než v jazyce obecném. Zákazem zcizení (§ 1569) se v právu nerozumí zákaz věc ukrást, ale zákaz převést vlastnické právo k věci. Zvláštní význam mají obraty vyjadřující právní domněnky a fikce. Právní domněnka uvozená slovy „má se za to, že" je domněnkou vyvratitelnou. Stanoví-li se např. v § 1803 „má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období", znamená to, že právní pravidlo se uplatní, určí-li se ve smlouvě výše úroků bez vyjádření, jakého období se úrok týká. Nevyvratitelnou právní domněnku vyjadřuje sousloví „platí, že". Např. při založení nadace je nezbytné zavázat se k vkladové povinnosti. Určí-li zakladatel, v jaké výši vklad poskytne, ale neuvedeli, co konkrétně vkladem bude – zda hmotná věc, právo nebo jiná hodnota – pak platí, že jde o peněžitý vklad, a protože jde o nevyvratitelnou domněnku, vylučuje se dokazování opaku (§ 313). Zatímco právní domněnky vyjadřují pravděpodobnost nějaké skutečnosti, právní fikcí se předstírá existence něčeho, co zjevně není. Tyto fikce se vyjadřují obraty „považuje se" nebo „hledí se". Uzavře-li manželství muž, který je již ženatý, je jeho druhé manželství neplatné a soud je prohlásí za neplatné i bez návrhu (§ 685). Přesto se takové manželství považuje za platné, dokud nebude rozhodnuto o jeho neplatnosti.
A vysloví-li soud neplatnost tohoto manželství, považuje se za neuzavřené, ačkoli ve skutečnosti uzavřeno bylo (§ 681). Podle § 25 se na počaté dítě hledí jako na dítě již narozené, přestože se zjevně ještě nenarodilo.

Bránění právnickému kejklířství

Zákoník poukazuje v § 2, jak mají být jeho ustanovení vykládána – ústavně konformně, se zřetelem k vlastnímu smyslu jeho slov, z jejich vzájemné souvislosti a podle jasného úmyslu zákonodárce, a tím poukazuje na standardní interpretační postupy (výklad jazykový, systematický, logický a historický), popsané nesčetněkrát v každém díle, jež se jejich metodám věnuje.
Zároveň v § 2 odst. 3 brání právnickému kejklířství a snahám dospět výkladem zákonného ustanovení k absurdnímu výsledku.

Zákon je lidské dílo, a v důsledku toho není jeho jazykové vyjádření prosto některých nejasností nebo chyb. Výklad slov zákona musí v takovém případě směřovat k tomu výsledku, aby se nedostatek odstranil. Na to občanský zákoník odkazuje v druhé větě § 2 odst. 1 i v závěru § 2 odst. 2. Např. § 1341 stanoví v odst. 1: „Má-li se stát zástavou věc, k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout zástavní právo teprve v budoucnu, vznikne zástavní právo nabytím vlastnického práva zástavním dlužníkem." Proložená část textu nedává smysl, protože zástavní právo nemůže zástavnímu dlužníku vzniknout nikdy. Je tedy nutné vyložit, jaký je vlastní obsah uvedeného právního pravidla. Jak ze zamýšleného obsahu citovaného ustanovení, v jehož slovech je očividná chyba, tak i z výslovného znění a obsahu souvisejících § 1310 odst. 2 a § 1341 odst. 2 je zjevné (výklad logický a systematický), že věcně jde o vznik vlastnického práva k věci zástavnímu dlužníkovi teprve v budoucnu.

Mlčení zákona a analogie I sebeobsáhlejší zákon o některých otázkách mlčí. Tehdy přicházejí v úvahu dvě možnosti. Buď mlčí proto, že zákonodárce něco upravovat nechce. Existuje řada případů sociálního chování, při nichž se lidé nechtějí právně vázat. I když se muž a žena domluví, že půjdou na schůzku, anebo že kamarádi zajdou posedět u piva, nevzniká mezi nimi právní závazek a splnění slíbeného nelze soudně vymáhat.
Anebo zákon mlčí proto, že předpokládá obdobné (analogické) použití výslovného zákonného pravidla.
Např. § 1014 občanského zákoníku zakládá vlastníku právo stíhat na cizím pozemku chované zvíře s tím, že nahradí škodu přitom případně způsobenou. Ale pes, kůň nebo jiné zvíře může na cizí pozemek utéci nejen vlastníku, ale také jeho držiteli nebo osobě, které vlastník zvíře svěřil. Má tedy např. ten, kdo si vypůjčil koně a kterému kůň utekl na cizí pozemek, právo na pozemek vstoupit a koně odvést? Sotva bude někdo pochybovat, že tomu tak není. Pravidlo vzpomínající výslovně jen vlastníka se analogicky použije i na další osobu, která měla zvíře ve své moci, byť není vlastníkem. K tomu závěru vede § 10 odst. 1: pokud chybí výslovné ustanovení, posoudí se právní případ podle ustanovení obsahově a účelově nejbližšího. Výslovné ustanovení však musí skutečně chybět – to znamená, že nelze použít ani ustanovení obecné povahy. Starý ani nový občanský zákoník např. výslovně neřeší, jaké majetkové poměry vznikají u nesezdaného páru. To ale neznamená, že by se na majetkové poměry ženy, která žije ve společné domácnosti s přítelem (v poměru druha a družky), mohla analogicky použít ustanovení o společném jmění manželů, protože se přímo použijí obecná ustanovení o spoluvlastnictví.
Mlčení zákona může znamenat i zákaz – v soukromém právu máme upraveno rozdělení domu na byty (jednotky) za účelem vlastnictví bytů, ale nemáme upraveno vlastnické rozdělení domu jiným způsobem: z toho plyne, že si nelze ani ujednat, že se dům rozdělí tak, že vlastníkem střechy bude jeden a zbývajících částí domu někdo jiný.

Ochrana práv

Funkce práva je v tom, že dodržování jeho pravidel zajišťuje veřejná moc, pod jejíž autoritou se zákon vyhlašuje a která má mocenské prostředky, jak dodržování právních pravidel vynutit. Proto zákoník zakládá každému, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, oprávnění domáhat se ochrany u příslušného orgánu veřejné moci. Tímto orgánem je – pokud jde o soukromá práva -pravidelně soud (§ 12). Je na soudu, aby v konfliktní situaci, kdy jedna strana tvrdí, že druhá má vůči ní povinnost, a druhá strana to popírá, zjistil, kde je právo a autoritativně vyslovil existenci nebo neexistenci povinnosti splnit. Uloží-li soud splnění povinnosti a není-li ani poté povinnost splněna, nastupuje vynucení povinnosti veřejnou mocí (exekuce). Státní výsost při prosazování práva lze nahradit soukromoprávními prostředky – ujednají-li si strany rozhodčí smlouvu nebo rozhodčí doložku, vyloučí tím pro svůj majetkový spor pravomoc soudu a svěří rozhodnutí někomu jinému. Ujednají-li si strany, že dají svému projevu vůle formu notářského zápisu, mohou si ujednat i to, že notářský zápis bude opatřen doložkou vykonatelnosti, a v důsledku toho vyloučí možnost, aby právo mezi nimi nalézal soud, a ta ze stran, jíž vykonatelné oprávnění svědčí, se může při nesplnění povinnosti domáhat bez dalšího exekuce. Ani exekuce není dnes výlučnou záležitostí státní výsosti, vedle exekučního řízení prováděného soudy formou výkonu rozhodnutí mohou exekuci provádět i soukromí exekutoři. Tyto nástroje moderní doba doplňuje i o některé další (mediace).

Právo vychází i tak z pojetí, že vynutit si splnění povinnosti lze jen způsobem zákonem předvídaným. Vynucuje-li si někdo, čeho chce dosáhnout, vlastní silou a způsobem zákonem nepředvídaným, jedná svémocně a jeho jednání není v souladu s právem, protože svévolně, bez opory v zákoně, zasahuje do právní sféry někoho jiného a ruší jeho soukromou moc (§ 993, 1003, 1110, 2935). Takovému rušení se lze vzepřít i silou (§ 1006).
V tom se liší od svémoci svépomoc. Při svépomoci neposkytují právní pomoc osobě dotčené v jejích právech soud ani exekutor, ale právní pomoc si zajišťuje ohrožený sám – vycházeje z úvahy, že zákon je na jeho straně, je sám exekutorem ve svůj vlastní prospěch. Svépomoc byla hlavním nástrojem právní ochrany v dobách, kdy právo bylo v počátcích; její hlavní vadou je, že při svépomoci neřeší otázku, na čí straně je právo, nezúčastněný třetí (neutrál) – ten, kdo zasahuje do cizí sféry, i ten, kdo mu to odpírá, tak často činí v představě, že právo je na jeho straně, a pak vítězí ten silnější. Zda vítěz konal po právu či proti němu, lze zjistit testem následného soudního přezkumu a případným uložením náhrady škody, pokud bylo ze zákazu vybočeno. Moderní právo váže dovolenou svépomoc na splnění několika podmínek (bezprostřední ohrožení, přiměřenost obrany) a obecně na situaci, že by veřejná moc přišla ohroženému se svou právní pomocí pozdě (§ 14).

Úloha soudce

Slova zákona jsou mrtvá písmena vytištěná na papíře Sbírky zákonů – do života je uvádí soudce. Soudci jsou rozličných povah a intelektu stejně jako jiní lidé, a jak řekl jeden moudrý muž, chytrý soudce si poradí i se špatným zákonem, ale hloupému ani sebelepší zákon nepomůže. Faktem je, že soudce je při rozhodování zákonem vázán (čl. 95 Ústavy). Klade se otázka, jaký zákon bude soudci při rozhodování nejlepší oporou. U těch, kdož se zabývají výkladem a používáním zákona, pozorujeme často dva krajní proudy. Jeden žádá, aby zákon dal již svými slovy řešení jakéhokoli případu, který se v praxi vyskytne, a chybí-li v zákoně takové řešení, nastává bezradnost. Druhý extrém představuje voluntarismus, projevující se snahou upravit právní poměr mezi stranami podle vlastní představy, co možná volným nalézáním práva, bez zřetele k jasným slovům zákona. Nový zákoník vede uvedené krajnosti v patrnosti, ale nemůže na nich stavět jako na základu.

Kodex staví na soudcích, u nichž je namístě předpokládat znalosti a pečlivost standardního představitele soudcovského stavu, jichž je naprostá většina. S nimi zákoník spojuje svoji budoucnost a svůj osud.

Stará moudrost praví, že zákon má být prostředně jasný. Půjde-li do přílišných podrobností „tvrdými" ustanoveními, nastaví bariéry sociálnímu a ekonomickému vývoji, ustrne-li na holé abstrakci, dá motivaci k voluntaristickému a nepředvídatelnému zasahování do soukromých záležitostí (vzpomeňme, jak odkaz starého zákoníku v § 2 odst. 3 na „povahu ustanovení" jako kritérium kogentnosti umožnil omezování autonomie vůle prohlašováním kdejakého ustanovení zákona za donucující). Nový zákoník usiluje jít střední cestou, snaží se vyhnout záhadným formulacím i kazuistickým pravidlům, staví na generálních klauzulích a adresuje svoji důvěru soudci. Proto je zákoník vystavěn jako otevřená textura – na soudci bude, aby pro konkrétní případ zvážil, zda tu je mimořádný zájem (§ 98), spravedlivý důvod (§ 220, 1244), mimořádná okolnost (§ 755) nebo událost (§ 1542), aby posoudil, zda jde o zjevnou svévoli (§ 1551), mimořádný případ (§ 1659), hrubý nepoměr (§ 1299, 1765, 1793, 1796), hrubý rozpor s obchodními zvyklostmi (§ 1801) nebo zjevnou či hrubou nespravedlnost (§ 1162, 1963) apod.

I soudce je tvůrcem práva

Nový občanský zákoník se staví čelem k myšlence, že vedle zákonodárce je i soudce tvůrcem práva – manifestem soudcovské tvorby práva je § 10 odst. 2 ukládající soudci, aby v případech, kdy zákon mlčí a kdy právní případ nelze rozhodnout ani podle analogie, rozhodl tak, aby se dospělo k dobrému uspořádání práv a povinností sporných stran. Samozřejmě, ani za této situace nelze dát průchod libovůli – i při takovém rozhodování musí mít soudce na mysli princip spravedlnosti, zásady soukromého práva, vzít ohled na zvyklosti soukromého života a musí se vypořádat s případnými stanovisky právní nauky a dosavadní judikatury. Obdobná ustanovení, jaké představuje náš § 10 odst. 2, najdeme i jinde, např. v občanských zákonících Rakouska, Švýcarska nebo Itálie. Zkušenost ukazuje, že nejsou masově využívána a že soudní rozhodnutí, která se těchto ustanovení dovolávají, lze spočítat na prstech. Přesto má i § 10 odst. 2 svůj význam, byť bude aplikován v mimořádných situacích.

S myšlenkou na rizika, kterými může poznamenat soukromý život rozhodování v rámci abstraktních formulací, obecných pojmů nebo generálních klauzulí, byl do nové kodifikace zařazen § 13. Koncepčně sleduje doktrínu stare decisis (setrvat na rozhodnutém) a ukládá soudci, aby při rozhodování sledoval judikaturu k případům v typově shodných znacích a neodchyloval se od ní, pokud nebude mít pro odchylku přesvědčivý důvod, který v odůvodnění rozhodnutí řádně vysvětlí. Prolínání starého práva s novým Bylo by zpozdilé myslet, že se účinností nového občanského zákoníku změní svět a že se rázem změní uvažování lidí. Taková očekávání s 1. lednem 2014 nelze spojovat.

Starý občanský zákoník bude ještě dlouho působit na konkrétní právní poměry a jen zvolna bude vyklízet pole tomu novému. Nový zákoník však vede právní praxi k tomu, aby i při posuzování starých právních poměrů respektovala jeho základní hodnotová paradigmata (§ 3030), především ústavní konformitu výkladu, rozdíl mezi soukromým a veřejným, respekt k autonomii vůle, hledisko poctivosti a dobré víry a odepření právní ochrany zjevnému zneužití práva.

Nový kodex nevstoupí do života násilně – práva a povinnosti vzniklé před jeho účinností se posoudí podle dosavadních právních předpisů.
Teprve od účinnosti nového zákoníku se budou posuzovat nově vzniklá práva a povinnosti z oboru práv osobních, rodinných a věcných.

Lhůty, které počaly běžet podle starého zákona, doběhnou podle původní úpravy až do svého konce. Avšak zejména u smluv, které byly uzavřeny před účinností nového zákoníku, se vychází z pojetí, že strany uzavíraly smlouvu v určitém právním prostředí, s jeho znalostí a že není zákonodárcovou věcí, aby jim práva a povinnosti následně měnil. Proto je výslovně stanoveno (§ 3028 odst. 3), že se práva a povinnosti z těchto smluv, jakož i z jejich porušení, a také zajištění smluvních povinností (§ 3073), budou až do svého zániku řídit dosavadními právními pravidly. Ale i tento výměr sleduje zákonnou dispozici a nebrání ujednání, že se právní režim smlouvy přizpůsobí nové zákonné úpravě. Výjimku, kdy i do starých smluv zasahuje nový zákoník, jsou dvě. První se týká nájmu nemovité věci (ovšem i její části, tedy i bytu nebo nebytového prostoru), druhá smluv o účtu. Obligace založené těmito smlouvami jsou pravidelně dlouhodobé, a z toho důvodu je zákoník ode dne své účinnosti převádí na nový právní režim.

Povrch ustupuje pozemku

Nejvážněji se přechodná ustanovení zákoníku věnují vyrovnání se s obnovenou zásadou označovanou latinským výrazem superficies solo cedit a překládanou zpravidla slovy „povrch ustupuje pozemku". Nový občanský zákoník opouští právní pravidlo zavedené u nás v roce 1950, podle něhož jsou i pozemek i stavba s ním pevně spojená dvěma samostatnými věcmi a prohlašuje je v § 506 za věc jedinou – pozemek (jehož součástí je i stavba). Vzhledem k tomu, že vlastnictví stavby i pozemku bylo u nás dlouhá desetiletí odděleno, spojuje § 3054 oboje v jedinou věc, pokud je vlastníkem pozemku i stavby jediná osoba.
Je-li vlastnictví stavby i pozemku v rukou různých osob, zachovává se dosavadní stav, vlastnictví obojího zůstane i nadále odděleno, dokud se nespojí vznikem vlastnického práva náležejícího jediné osobě. K naplnění tohoto cíle se zakládá vlastníku pozemku k stavbě i vlastníku stavby k pozemku zákonné předkupní právo. Tohoto práva se nelze platně vzdát, ale ani při prodeji nebo jiném zcizení stavby nebo pozemku nemusí být konzumováno (§ 3056); pozemek i stavba mohou tedy i přes výměr § 506 ještě velmi dlouho existovat jako dvě samostatné věci, dokud nedojde k jejich spojení.

Rovněž tato úprava dokládá, že nová kodifikace vstoupí do existujících právních poměrů nenásilně a s citem pro pozvolný vývoj.

Vstup postupně a volným krokem

Vůbec je třeba mít na paměti, že nový zákoník vstoupí do sociálního prostředí postupně a volným krokem. Na papíře se toho změní hodně. Lidem se otevřou nové možnosti. Ale nelze očekávat, že by se po 1. lednu 2014 začaly na soudech vršit návrhy nezletilých, aby bylo rozhodnuto o jejich emancipaci (§ 37), že by katastrálním úřadům byly masově adresovány návrhy na zápisy výhrady vlastnického práva pro stroje upevněné ve zdech obchodních závodů (§ 508), že by si strany běžně ujednávaly kratší či delší promlčecí lhůtu (§ 630), že by začali být po desítkách osvojováni zletilí lidé (846), že by se pozemky hromadně zatěžovaly právem pastvy (§ 1278), že by pořizovatelé závětí povolávali v každé z nich dědicům fideikomisární substituty (§ 1512) nebo že by platnost velkého počtu pojistných smluv byla napadána pro nedostatek pojistného zájmu (§ 2764). Běžným adresátům právních pravidel občanského zákoníku bude srdečně jedno, že budou do 31. prosince 2013 činit právní úkony a od 1. ledna 2014 začnou právně jednat. Budou prostě žít a chovat se, jak se chovali dosud, a za účinnosti nového občanského zákoníku si snad čas od času uvědomí, že je zákonná úprava zaskočí méně než ta, kterou zaznamenávali v dosavadních zákonech, protože – vyjádřeno slovy veřejného ochránce práv – „stojí (...) na zásadách, se kterými nemůže mít žádný slušný člověk problém. Brání přirozené právo každého brát se o štěstí své a rodiny. Střeží poctivost a dobrou víru. Dbá na suverenitu jedince a ochraňuje slabší. V neposlední řadě pak je i srozumitelný." * * * Na změny soukromého práva se ovšem musí připravit profesionálové, zejména právníci a podnikatelé – a zkušenost učí, že někteří budou včas připraveni a jiní nikoli. Tak tomu bylo vždycky v souvislosti s každou velkou změnou – a nejen v právní úpravě. Leč i tady platí okřídlené úsloví, že štěstí přeje připraveným. Samozřejmě že změny v soukromém právu postaví velký úkol před právní praktiky, a především před ty, kteří budou stát v první linii – před advokáty, notáře a firemní právníky. Na nich bude, jak se nový zákoník začne usazovat v praxi a jak se nastaví jeho praktické užívání, neboť zavedený stav právní praxe bude v mnohém i jedním z významných vodítek pro následné nalézání práva soudy. *

***

Ústav pro jazyk český zhodnotil nový občanský zákoník jako „obecně dobře srozumitelný pro »běžného« občana bez speciálního právnického vzdělání", je nutné mít na paměti, že význam slov a obratů v právním jazyce je jiný a pravidelně jednoznačnější než v jazyce obecném.

Předmět úpravy a její základní zásady: § 5 * (1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži. * (2) Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána. Manifestem soudcovské tvorby práva je § 10 odst. 2 ukládající soudci, aby v případech, kdy zákon mlčí a kdy právní případ nelze rozhodnout ani podle analogie, rozhodl tak, aby se dospělo k dobrému uspořádání práv a povinností sporných stran. běžným adresátům právních pravidel občanského zákoníku bude srdečně jedno, že budou do 31. prosince 2013 činit právní úkony a od 1. ledna 2014 začnou právně jednat. budou prostě žít a chovat se, jak se chovali dosud.

Předmět úpravy a její základní zásady: § 6, § 7, § 8 * § 6: (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. (2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. * § 7: Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. * § 8: Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

*autor je hlavním tvůrcem nového občanského zákoníku

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.