I. Úvod1

V Právních rozhledech č. 4/2013 publikoval Karel Svoboda článek s titulem „Žaloby na ochranu vlastnického práva podle nového občanského zákoníku“.2 Zabýval se v něm třemi dílčími okruhy otázek, a to: 1. úpravou odstranění nesouladu mezi zápisem určité skutečnosti ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, 2. žalobami „o stanovení rozhrady“ a konečně 3. žalobami „o úpravu stavby“.

Vzhledem k tomu, že k řadě závěrů, které autor vyslovil, mám odlišná, někdy přímo opačná mínění, považuji za svoji povinnost reagovat. Toto moje přesvědčení je o to hlubší, že jsem se prací na přípravě nového kodexu dlouhodobě účastnil a zcela zodpovědně mohu říci, že koncepce partií, k nimž se budu dále vyjadřovat – ovšem nejen jich – byla kodifikační komisí pečlivě a opakovaně zvažována. Je třeba očekávat, že zákoník bude v průběhu času podrobován kritice, a je to tak správně. Přejme si kritiku vždy podpořenou dobrou znalostí všech východisek, jakož i historických či komparativních souvislostí.

Má reakce je stručná a míří pouze na část závěrů uvedených v citovaném příspěvku.

II. Obecné poznámky k terminologii

Titul Svobodova příspěvku „Žaloby na ochranu vlastnického práva“ není v souladu s jeho obsahem. Ani konstrukce § 985 a 986 NObčZ, ani žaloba na určení sporných hranic mezi pozemky není tím, čemu jsme zvyklí říkat vlastnické žaloby (sc. vindikační a negatorní žaloba). To ostatně platí i o žalobě „o úpravu stavby“. Uznávám ovšem, že tato skutečnost představuje v kontextu celého článku spíše podružný problém.

Co však považuji za hodné pozornosti, je nesprávné používání terminologie při práci s jednotlivými instituty. Nový občanský zákoník velmi dbá na pojmoslovnou správnost a čistotu, jakož i jednotnost. Myslím, že je načase – a kodex nám k tomu dává dobrá východiska – začít užívat právní jazyk precizně․ Proto je nevhodné mluvit v kontextu § 1028 o žalobě „o stanovení rozhrady“, když smyslem tam uvedeného institutu je soudní vy­mezení (určení) neznatelné či pochybné hranice mezi sousedními pozemky (tedy již zákonem dvanácti desek známá actio finium regundorum). Nové vymezení neznatelné či pochybné hranice nemá nic společného s rozhradou. Pojem „rozhrada“ je zákonem používán pro jiné situace, upravené konkrétně v § 1024 a násl. Podobnost obou institutů – která se na první pohled snad může jevit – se při bližším seznámení s textem zákona rychle ukazuje jen jako zdánlivá.

Jiným příkladem nevhodné práce s terminologií je Svobodův výraz „emise“ používaný v souvislosti se sousedskými právy (celkem osmkrát).3 Již od dob římského práva je základem úpravy sousedských práv prvek označovaný jako „imise“. Imisí se rozumí jakýkoli element mající svůj původ ve vlastnické sféře vlastníka jedné nemovité věci (pozemku), ale zasahující svými účinky vlastnickou sféru souseda (vlastníka jiné­ho pozemku). Vyjádřeno zjednodušeně, imisí je prvek vnikající z jednoho pozemku na druhý. Tomu odpovídá i výraz imise, odvozený z latinského immissio (vpouštění, vnikání).

 III. K § 986 NObčZ

Svoboda tvrdí, že zákonodárce stanovil v § 986 odst. 2, 3 „zjevně prekluzivní lhůty“4 k uplatnění práva domáhat se výmazu nekorektně provedeného zápisu ve veřejném seznamu. Dále prohlašuje, že „ze zákonné dikce lze usuzovat, že tyto lhůty jsou lhůtami správního práva procesního, zavazují tedy orgán vedoucí veřejný seznam a nikoliv civilní soud, který rozhoduje o žalobě na určení existence věcného práva“.5 K uvedenému názoru mám tři výhrady, a sice: 1. k povaze lhůt jako lhůt správního práva procesního, 2. k povaze lhůt jako lhůt prekluzivních a 3. k závěru, že lhůty zavazují orgán vedoucí veřejný seznam. Dále jen okrajově poznamenávám, že autor vysvětluje obecnou úpravu veřejných seznamů zřejmě jen v návaznosti na návrh nového katastrálního zákona. Je však třeba zdůraznit, že občanskoprávní úprava je budována jako obecná a nevyprazdňuje se pouze ve vztahu k nemovitým věcem. Těžko pak lze činit zobecňující závěry, když není jasné, jaká bude návaznost kodexu na jiné předpisy upravující další typy veřejných seznamů.

Lhůty dle § 986 odst. 2, 3 nejsou lhůtami správního práva procesního. Jedná se o lhůty civilního práva, a to lhůty hmotněprávní. Tyto lhůty rovněž nemají žádný význam pro orgán vedoucí veřejný seznam či pro soud, který případně rozhoduje o určení existence či neexistence věcného práva dotčeného subjektu. Význam těchto lhůt se projevuje pouze ve sféře dotčeného subjektu, který žádá odstranění rozporu mezi zápisem a skutečností, resp. ve sféře třetích osob, které nabývají svá práva k dotčené věci (které odvozují svá práva od aktuálního stavu zápisu ve veřejném seznamu). Časový aspekt zápisu poznámky spornosti má tedy svůj vliv jen na míru ochrany dotčeného subjektu (vlastníka, zástavního věřitele, oprávněného ze služebnosti), resp. na míru ochrany třetích osob jednajících v dobré víře ve správnost a úplnost zápisu ve veřejném seznamu (viz dále).

Lhůty dle § 986 odst. 2, 3 nejsou lhůtami prekluzivními (avšak ani promlčecími). Jejich marným uplynutím totiž nedochází k zániku či oslabení žádného subjektivního hmotného práva. Smysl stanovení lhůt pro podání návrhu na zápis poznámky spornosti je třeba hledat úplně jinde. Ustanovení § 986 reaguje na situace, kdy byl do veřejného seznamu proveden zápis práva bez právního důvodu (typicky na základě absolutně neplatné či zdánlivé smlouvy); jinými slovy – kdy je zápis ve veřejném seznamu již od počátku v rozporu se skutečným právním stavem.6 V takovém případě může dotčená osoba (např. ten, kdo převáděl vlastnické právo k nemovité věci na základě absolutně neplatné smlouvy) žádat orgán vedoucí veřejný seznam, aby vyznačil u dané nemovité věci poznámku spornosti. Toto právo dotčeného vlastníka v žádném případě neprekluduje (ani se nepromlčuje). Vlastník se proto může domáhat zápisu poznámky spornosti kdykoli, bez jakéhokoli časového omezení. Tím je jen zákonem skrytě vyjádřeno, že např. absolutně neplatná kupní smlouva nemohla nikdy vést ke změně vlastníka nemovité věci, byť byl nabyvatel zapsán jako vlastník (tzv. knihovní vlastník) do veřejného seznamu. To platí jak pro odst. 2, tak i odst. 3.

Příklad aplikace § 986 odst. 2, 3:

A jako vlastník pozemku uzavře s B absolutně neplatnou kupní smlouvu, na jejímž základě je B zapsán do katastru jako knihovní vlastník (neoprávněně). Jde tedy o situaci, kdy je do veřejného seznamu proveden zápis bez právního důvodu (zápis je od počátku v rozporu se skutečností). Po zápisu B do katastru vzniká skutečnému vlastníkovi A právo žádat kdykoli a bez jakéhokoli časo­vého omezení zápis poznámky spornosti. Katastrální úřad nezkoumá žádné lhůty a poznámku spornosti na žádost A vždy zapíše. Předpokladem pro podáni návrhu na zápis poznámky, jakož i pro její zapsání, přitom není skutečnost, že žadatel předložil orgánu vedoucímu veřejný seznam důkaz, že své právo uplatnil u soudu. Tato povinnost ply­ne žadateli až dodatečně, po zápisu poznámky. Lhůta, v níž A požádá o zápis poznámky, má následující konsekvence. Podá-li A návrh na zápis poznámky spornosti ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o provedení popíraného zápisu B jako vlastníka do katastru dozvěděl (odst. 2), resp. ve lhůtě tří let ode dne, kdy byl popíraný zápis proveden (odst. 3), vylučuje posléze zapsaná poznámka spornosti dobrou víru nejen všech třetích osob, které k pozemku nabyly věcná práva později (tedy až po podání návrhu na zápis poznámky), nýbrž dokonce i dobrou víru těch osob, kterým byla ze strany B zřízena věcná práva k pozemku před podáním návrhu na zápis poznámky spornosti (např. B jako čerstvě zapsaný knihovní vlastník zřídí ve prospěch C smluvní zástavní právo na pozemku, následuje podání návrhu na jeho zápis do katastru, a teprve poté dojde katastrálnímu úřadu návrh na zápis poznámky spornosti). Pokud ovšem vlastník A nestihne dát návrh na zápis poznámky spornosti v uvedených zákonných lhůtách, nic to nemění na jeho právu dát tento návrh kdykoli později. V takovém případě ovšem s tím zásadním rozdílem, že takto nevčasný návrh na zápis poznámky spornosti může vyloučit již jen dobrou víru těch třetích osob, které nabyly svá práva až po návrhu na zápis poznámky. Všechny osoby, které však v dobré víře nabyly svá práva v souladu s § 984 před podáním návrhu na zápis poznámky, budou chráněny již jednou pro vždy. Jinými slovy: každý návrh na zápis poznámky spornosti (nejen dle § 986 odst. 2, 3, nýbrž i dle § 985) vždy vylučuje dobrou víru třetích osob, které nabývají svá práva až po tomto okam­žiku. Je-li však o zápis poznámky požádáno ve lhůtách dle § 986 odst. 2, 3, pak má poznámka spornosti účinky i do minulosti. Včasně podaný návrh na zápis poznámky spornosti (ve lhůtách dle odst. 2, 3) má proto vliv pouze na dobrou víru třetích osob.

Podtrženo, sečteno: lhůty § 986 nejsou lhůtami prekluzivními, nejsou lhůtami správního práva procesního a orgány veřejné moci – zejm. katastrální úřady – jimi nejsou nijak vázány.7 Uvedené ustanovení nelze aplikovat – jak tvrdí Svoboda – „ve dvou různých modelových situacích různě“;8 ve všech případech se naopak aplikuje stejně. Nesdílím ani autorův názor, že „tvůrci nového kodexu však nedocenili procesní podstatu těchto norem, a proto je aplikace § 985 a zejména § 986 NObčZ poměrně složitá, a tím i problematická“.9 Míním, že zatím nejde ani tak o aplikaci, jako spíše interpretaci pravidla. Vedle toho mám naopak za to, že obě ustanovení jsou napsána jasně a jejich pravý smysl je poznatelný bez zvláštní výkladové ekvilibristiky. Ke správnému pochopení může vhodně posloužit i studium inspiračních zdrojů,10 jakož i literatury k nim.

IV. K žalobě o vymezení sporné hranice mezi pozemky (§ 1028 NObčZ)

O nevhodnosti označovat § 1028 jako žalobu „o stanovení rozhrady“ již byla řeč výše. Začněme stručnou reakcí na Svobodovu konečnou úvahu týkající se této části jeho příspěvku, když tvrdí: „Uvědomme si, že návrh na zahájení řízení o určení rozhrady není tzv. nesporným řízením, nebude tomu tak ani po účinnosti zákona o zvláštních řízeních soudních.“11 Je škoda, že autor pro své jednoznačné závěry nepodává vůbec žádný argument. Podrobné odůvodnění tohoto názoru by však bylo zvláště žádoucí, neboť právě o povaze soudního řízení o určení průběhu hranice mezi pozemky se u nás již dlouhodobě diskutuje,12 a to s nejednotnými závěry.13 Tato otázka byla zkoumána rovněž judikaturou našich vysokých soudů.14

Rozdílně od Svobody mám za to, že se v těchto případech velmi často nebude jednat o spor, nýbrž o situaci, kdy žádný ze sousedů nebude vědět, kudy společná hranice vede (např. u pozemků evidovaných dnes v rámci tzv. zjednodušené evidence). Jinak vyjádřeno, nelze-li dostupnými prostředky (objektivně) zjistit, kde se hranice mezi pozemky nachází, nepůjde zpravidla o subjektivní spor sousedů, kdy každý z nich např. tvrdí, že hranice vede jinudy. I Nejvyšší soud již dnes v této souvislosti rozlišuje dvě skupiny případů, a to: 1. situace, kdy objektivně nelze zjistit, kudy hranice vede, a žalobci se tak domáhají nikoliv určení průběhu hranice, ale stanovení nové hranice mezi pozemky (zde nejde o spor), a 2. spory o průběh mezi účastníky sporné, nicméně objektivně zjistitelné hranice mezi pozemky (zde naopak o spor jde).

Problematické jsou i Svobodovy závěry o nutnosti žalobce jasně formulovat žalobní petit – v našem případě jasně vymezit (např. prostřednictvím geometrického plánu), kudy má soud vést hranici, do té doby neznatelnou či pochybnou. Je otázkou, zda právě specifické rysy řízení dle § 1028 takový postup dovolují. Zákon nařizuje soudu prioritně rozhodnout podle kritéria poslední pokojné držby (v tomto bodu je dobře patrné, jak silně se v některých ohledech projevuje legitimační funkce držby). Teprve tehdy, pokud zde taková držba vůbec nebyla (popř. byla, ale nelze ji prokázat), může soud rozhodnout dle slušného uvážení.

Nebude-li tedy existovat pokojná dlouhodobá držba (kterou – pokud existuje – lze zjistit a např. promítnout do geometrického plánu), bude možné jen velmi těžko požadovat po žalobci jasnou formulaci petitu. Žalobce sám přece vůbec neví, kudy vlastnická hranice vede – jak ji tedy může specifikovat? On naopak žádá soud, aby ji určil. Tuto skutečnost často nezjistí ani v průběhu řízení – zjednodušeně řečeno, ani za řízení nevyjdou najevo okolnosti, z nichž lze na umístění hranice usuzovat. Pokud nechceme žalobce nutit, aby si jen formálně vymyslel, kudy chce vlastnickou hranici vést, a pak trpně čekal, zda mu soud náhodou vyhoví, resp. pokud nechceme, aby petit byl formulován tak, že soud má určit hranici podle slušného uvážení (což mi přijde jako zbytečně násilný postup), nezbývá nic jiného, než smířit se s tím, že petit bude často obecný (např. „žalobce žádá..., aby soud určil hranici mezi pozemky... dle kritérií uvedených v § 1028 občanského zákoníku“).

Je vhodné dodat, že i když hranici pozemků nelze zjis­tit, neznamená to, že by v terénu objektivně neexistovala. Hranice proto existuje vždy, jen není v některých případech jasný její průběh. Povaha rozhodnutí soudu pak bude různá podle toho, zda soud svým určením věrně zachytí skutečnou hranici. Pokud ano, bude mít rozhodnutí pouze deklaratorní účinky. Pokud ne, bude naopak měnit existující hmotná práva – prakticky vždy ve prospěch jednoho souseda a v neprospěch druhého.15

V. Závěr

Karel Svoboda na konci svého článku konstatuje: „Je pravdou, že nedostatky a nejasnosti v § 985, 986, případně v § 1019 a 1028 NObčZ jsou překlenutelné výkladem, který je založen na pokusu o syntézu základních pravidel jak hmotného, tak i procesního práva. Tento výklad však možná nekoresponduje s původní představou tvůrců kodexu.“16 K první větě dodávám: Nepochybuji, že všechna čtyři uvedená ustanovení mohou v jednotlivostech vyvolat dílčí interpretační otázky. Praxe je rozmanitá a tvrdit apriorně, že jasně napsaná pravidla nemohou být dále vykládána,17 by bylo krátkozraké, ba hloupé. Určitě však nespatřuji problémy tam, kde je vidí Svoboda. V jím nastíněných ohledech naopak považuji pravidla za srozumitelná.

Ve druhé větě dávám autorovi plně zapravdu. Jím nabízené řešení je dle mého názoru původní představě tvůrců kodexu skutečně vzdáleno.

Poznámky pod čarou:

*: Autor je odborným asistentem na katedře občanského práva a pracovního práva Právnické fakulty UP v Olomouci a vědeckým pracovníkem Ústavu státu a práva AV ČR, v. v. i. Podílel se též na přípravě nového občanského zákoníku.

Článek vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Ústavu státu a práva AV ČR, v. v. i., RVO: 68378122.

1: Děkuji prof. Karlu Eliášovi za konzultaci některých závěrů.

2: Svoboda, K. Žaloby na ochranu vlastnického práva podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2013, č. 4, s. 144 a násl.

3: Tamtéž, s. 146 (šestkrát) a 147 (dvakrát).

4: Tamtéž, s. 145.

5: Tamtéž, s. 145.

6: K rozporu tedy nedošlo až později, tj. v důsledku určité mimoknihov­ní skutečnosti – např. odstoupení od smlouvy.

7: Tento závěr plyne mj. i z toho, že dle § 986 odst. 2 běží lhůta od okamžiku, kdy se žadatel (dotčený subjekt) o popíraném zápisu dozvěděl. To je ovšem skutečnost, kterou bude katastrální úřad jen těžko zjišťovat a ověřovat, zda byla dodržena lhůta jednoho měsíce počítaná od uvedeného okamžiku.

8: Tamtéž, s. 145.

9: Tamtéž, s. 147.

10: Zejm. zákon ze dne 25. 7. 1871, č. 95 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách.

11: Svoboda, K., op. cit. sub 2, s. 146.

12: Spáčil, J. O žalobě na určení průběhu hranice mezi pozemky. Ad notam, 2001, č. 2; Spáčil, J. Ještě jednou k žalobě na určení průběhu hranice mezi pozemky. Ad notam, 2002, č. 1; Baudyš, P. K naléhavému právnímu zájmu na určení průběhu vlastnické hranice pozemku. Soudní rozhledy, 2003, č. 11; Vrcha, P. Několik poznámek k článku K naléhavému právnímu zájmu na určení průběhu vlastnické hranice pozemku. Soudní rozhledy, 2004, č. 2.

13: Tak např. J. Spáčil správně poznamenává, že zvláštnosti žaloby o určení hranic „spočívaly též v procesní formě, ve které byla projednávána; nikdy nešlo o běžné sporné řízení“. Spáčil, J. O žalobě..., op. cit. sub 12, s. 34.

14: Rozsudek NS z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002; usnesení NS z 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003; rozsudek NS z 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006; usnesení NS z 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008. Srov. i stanovisko NS ČSR z 29. 3. 1973, sp. zn. Cpj 25/73.

15: Viz k tomu i usnesení NS z 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003.

16: Svoboda, K., op. cit. sub 2, s. 147.

 17: Clara non sunt interpretanda, resp. interpretatio cessat in claris.

Zdroj: Právní rozhledy

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.