(Petr Bezouška, E15, 29.5.2013) Nový občanský zákoník je často prezentován jako předpis, který vychází ze svobody člověka, kterému poskytuje prostor, aby si tvořil osud podle svého. Přitom se zapomíná, že zákoník se stejnou vehemencí, s jakou prosazuje smluvní svobodu, brání slabší subjekty. Ať to jsou děti, duševně nemocní, oběti domácího násilí, anebo spotřebitelé, nájemci bytů či zaměstnanci. Právě v těch případech, ve kterých se někdo ocitá ve fakticky slabším postavení vůči jinému, vystupují do popředí instituty, které dosavadní právo neznalo, nebo je neupravovalo dostatečným způsobem.

Vymezení slabší strany v občanském zákoníku nenajdeme. Každý případ posuzujeme podle jedinečných okolností. Přesto zákoník dává vodítko, neboť předpokládá, že slabší stranou je osoba, která v hospodářském styku vystupuje vůči podnikateli mimo souvislost s vlastním podnikáním. Je to předpoklad, který může silnější strana vyvrátit. A rovněž nebrání tomu, aby třeba i podnikatel tvrdil a prokázal, že je v konkrétním případě slabší stranou.

Zákoník každému podnikateli především zakazuje, aby v hospodářském styku zneužíval svoji kvalitu odborníka a vytvářel nebo zneužíval závislost slabší strany k dosažení zřejmé a neodůvodněné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. Poruší-li takový příkaz, může se druhá strana dovolat neplatnosti příslušného ujednání.

Pravidla, která chrání slabší stranu, souvisí zejména s problematikou smluv uzavíraných adhezním způsobem, tedy smluv, u kterých základní podmínky určí silnější strana a slabší nemá skutečnou možnost je ovlivnit. Pak je třeba dávat pozor na doložky, které by byly špatně čitelné, nesrozumitelné pro průměrně rozumného člověka nebo zvlášť nevýhodné. Použije-li je podnikatel, vystavuje se opět riziku jejich neplatnosti. Nutno dodat, že ochranu před těmito doložkami lze smluvně vyloučit ve vztahu dvou podnikatelů.

Zdroj: E15

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.