(Denisa Svobodníková, ihned.cz, 10.6.2013) Nový občanský zákoník přinese mnoho změn. Bude třeba možné odkázat konkrétní věc rodinnému známému, aniž by se přitom stal dědicem. Pozemky budou jedinou nemovitostí a budovy jim budou podléhat. Obecně vzato ale kodex dává lidem větší právní jistotu, říká náměstek ministra spravedlnosti.

Zřejmě ještě na červnové schůzi stihne Poslanecká sněmovna rozhodnout o balíku doprovodných daňových zákonů k novému občanskému zákoníku. Minulý týden se ale objevila nová snaha normu odložit.

Pohrozil tím poslanec ČSSD Jan Chvojka, podle něhož je doprovodná legislativa ke kodexu schvalována pozdě, a veřejnost podle něj nebude mít možnost ji vstřebat.

Nového zákoníku ale není třeba se obávat, uklidňuje náměstek ministra spravedlnosti František Korbel. Kodex, který bude účinný od příštího roku, podle něj víc odpovídá právním očekáváním lidí.

Nový občanský zákoník zavádí právní zásadu, že povrch ustupuje půdě, což znamená, že hlavní nemovitou věcí budou pozemky a k nim se bude pojit to, co stojí na nich. Měli by si majitelé domů začít zjišťovat, zda jsou také vlastníky pozemku, na kterém budova stojí?

Občanský zákoník se vrací k tomu, co je běžné všude v Evropě, ba spíše všude na světě, a to, že vlastník pozemku a vlastník stavby na něm stojící by měl být jednou osobou a obě nemovitosti by měly být jedinou věcí. Bohužel, opuštění tohoto principu v 50. letech minulého století vedlo k tomu, že celá řada vlastníků budov je odlišných od vlastníků pozemků.

S tím se musí vypořádat i nový občanský zákoník. Řeší tento problém obdobně, jako byl řešen v NDR. Vlastníkovi budovy i vlastníkovi pozemku zřizuje navzájem předkupní právo.

Pokud ale na obou stranách nebude vůle nebo třeba finanční možnost odkoupit buď pozemek, nebo stavbu, může se v některých případech stávající stav udržet neomezeně dlouho.

Ano, zřízením zákonného předkupního práva by se měl problém postupem let zmenšovat, ale je jasné, že tento stav u historických budov přetrvá ještě mnoho desetiletí.

U nově vzniklých budov však již bude platit, že nově zřízená stavba bude od počátku jedinou nemovitou věcí spolu s pozemkem.

Co v případech, kdy pozemek nebo stavbu vlastní více spoluvlastníků?

Pak platí předkupní právo vůči všem navzájem, a to vždy ve vztahu k příslušnému spoluvlastnickému podílu.

Změní se nějak zápisy do katastru?

Ano. Součástí doprovodné legislativy je i nový katastrální zákon, který počítá se zavedením principu materiální publicity (princip, kdy stav zapsaný v katastru bude vůči tomu, kdo jedná v dobré víře v tento stav, považován za jediný platný, pozn. red.).

Mnohem více ochrání právní jistotu osob při převodech nemovitostí, neboť vychází z myšlenky, že zapsaný stav v katastru nemovitostí odpovídá stavu faktickému.

Existují ale případy, kdy je vlastnictví nemovitosti převedeno podvodně.

Namítané podvody při převodech nemovitostí spočívají nejčastěji v tom, že podvodník padělá kupní smlouvu nebo plnou moc. Takové podvody jsou trestným činem, ke kterému může docházet jak za stávající, tak i za nové právní úpravy. Je na policii, aby pachatele této trestné činnosti usvědčila a pohnala před soud.

Nový občanský zákoník i nový katastrální zákon obsahují dostatečné záruky k tomu, aby byl poškozený vlastník nemovitosti informován a aby se mohl bránit uplatněním takzvané námitky spornosti a následně případnou žalobou k soudu.

Co v případech, kdy podvodníci už takovou nemovitost prodají dál?

Právo se snaží vyvažovat různé legitimní zájmy a chránit jak stávajícího vlastníka nemovitosti, tak i nabyvatele v dobré víře, aby zde vůbec mohla existovat právní jistota a trh s nemovitostmi.

Kritériem pro převážení ochrany jednoho, nebo druhého je doba. Pokud poškozený vlastník chrání svá práva a zapíše poznámku spornosti do katastru do jednoho měsíce od okamžiku, kdy se o narušení svého vlastnického práva dozvěděl, tak v takovém případě zablokuje možnost převodu i vůči dalším osobám. Pokud nebyl o narušení svého vlastnictví řádně vyrozuměn, prodlužuje se tato lhůta na tři roky.

Je vůbec obvyklé, aby někdo kupoval nemovitost, aniž se jedinkrát setkal s jejím vlastníkem?

Obvyklé to samozřejmě není. Ale záleží na okolnostech. Takový nákup může zpochybňovat dobrou víru nabyvatele.

Pojďme k rodině. Nový občanský zákoník zavádí právo dítěte na styk s širší rodinou, respektive osobami, s nimiž má nepřechodný citový vztah. Proč se tam toto ustanovení dostalo?

Je bohužel faktem, že význam tradiční rodiny se snižuje a děti velmi často žijí v domácnosti s jinými osobami blízkými, ať už to jsou prarodiče nebo jiné osoby. A k těmto osobám se často vytváří velmi důvěrný, intimní vztah, který může být obdobný i vztahu mezi rodiči a dětmi – dítě i tato osoba to tak vnímají. Je proto přirozené, že v rámci úpravy styku by taková osoba i samotné dítě, pokud o to stojí, měly mít právo vzájemného styku.

Nový občanský zákoník nepoužívá pojem registrované partnerství, ačkoliv tento pojem české právo zná. Proč tomu tak je?

Občanský zákoník vznikal 12 let na základě odborných diskusí nejlepších expertů na soukromé právo. Během té doby se vystřídalo mnoho vlád, ministrů spravedlnosti, mnohokrát se obměnilo složení parlamentu.

Politici však zanesli do občanského zákoníku minimum politických vlivů. Mezi nimi jsou ovšem dva výrazné. Jeden z dílny levice, a to zachování zákoníku práce vedle občanského zákoníku, druhý z dílny pravice, a to zachování samostatného zákona o registrovaném partnerství. Z tohoto důvodu se úprava registrovaného partnerství v novém občanském zákoníku neobjevuje.

Ale není pravdou, že by v něm tento pojem vůbec nebyl. Objevuje se v některých občanskoprávních souvislostech, jako například v definici osoby blízké, v důsledcích změny pohlaví, prohlášení za mrtvého nebo péče o dítě ve společné domácnosti.

Obvyklé vybavení domácnosti také přestává být součástí společného jmění manželů. Proč?

Smyslem této změny je zabránit složitým soudním sporům o vypořádání společného jmění manželů v případě rozvodu. Pokud se dnes manželé soudí důsledně o vypořádání majetku a dohadují se též o věcech tvořících obvyklé vybavení domácnosti, o jednotlivých talířích, ubrusech či záclonách, vyvolává to velmi obtížně řešitelné spory.

Sám jsem jeden takový ještě jako advokát zažil a nebýt toho, že jsme nakonec dovedli účastníky k mimosoudní dohodě, neskončil by nikdy.

Zákon je motivován tím, že vlastníkem běžného vybavení domácnosti by měl zůstat ten, kdo toto vybavení užívá, a nikoli jej složitou soudní cestou vypořádávat.

Ale soudy budou v konkrétních případech asi určovat, co všechno do běžného vybavení domácnosti patří?

Nepochybně. Je to neurčitý právní pojem, jehož obrysy musí vyložit judikatura. Ale je to pojem známý i dnešnímu právu.

Nová je i možnost dohodnout si mezi dlužníkem a věřitelem výši úroků z prodlení – tedy naprostý obrat vůči současnému stavu.

Jde o krásnou ukázku nesmyslnosti dnešní koncepce donucujících ustanovení a absolutní neplatnosti právních úkonů. I dnes si můžete domluvit libovolnou sankci například formou smluvní pokuty, ale nemůžete si domluvit jiný úrok z prodlení než ten, který stanoví nařízení vlády.

Podle mého názoru je stávající právní úprava nesmyslně přísná. Je to věcí smluvní svobody a limitem této smluvní svobody nemá být nějaké nařízení vlády, ale princip poctivosti, zákaz lichvy a zákaz porušení dobrých mravů.

Takže už uzavřené smlouvy, které nemají stanovenou výši úroků z prodlení, se budou stále řídit nařízením vlády? A co se smlouvami, které už existují a strany si v nich dohodly odlišnou výši úroků z prodlení – třeba proto, že nevěděly, že se to nesmí?

Tak od prvního ledna 2014 budou moci tuto výši uplatňovat. Domnívám se, že do 31. 12.2013 by se uplatnil úrok ve výši stanovené nařízením vlády a od 1. ledna by věřitel mohl uplatňovat úrok dohodnutý smluvně.

Nový občanský zákoník také ruší dvouletou zákonnou záruční lhůtu, proč?

V tomto případě nejde o zrušení záruky, ale o důslednější oddělení dvou různých institutů. Záruky, která je poskytována smluvně nebo i jednostranným prohlášením či reklamou prodávajícího, a na druhé straně zákonné odpovědnosti za vady, která i nadále trvá 24 měsíců.

Což znamená, že pokud si něco koupím a po roce to přestane fungovat, je výrobce nebo prodejce stále odpovědný za vady?

Záleží samozřejmě na tom, jaké má být využití toho výrobku. Ani dnes neplatí záruka na takzvané běžné opotřebení věci. Domnívám se, že v tomto ohledu se příliš nemění.

Pokud si zákazník koupí výrobek vyloženě krátkodobé spotřební povahy, tak samozřejmě nemůže uplatňovat nárok na jeho vrácení či opravu, pokud mu nevydrží beze změny po celé dva roky. Naopak pokud si pořídí výrobek trvalejší hodnoty, jako například televizi, ledničku, nebo něco podobného, tak ten by měl být konstruován tak, aby vydržel.

Pokud nevydrží, tak jde podle mého názoru o vadu výrobní, kterou musel mít výrobek od počátku, a za takovou prodávající odpovídá po celé dva roky jako doposud.

Co obecně lze říci, že tento úplně nový kodex přinese?

Občanské právo je právem soukromým a jeho smyslem je chránit nejen práva, ale i očekávání lidí. Domnívám se, že nový občanský zákoník odpovídá v mnoha oblastech mnohem více očekáváním než ten stávající.

Zcela nepochybně zvýší právní jistotu lidí a to hned v několika ohledech. Především opouští princip absolutní neplatnosti právních úkonů. To znamená, že stát již nebude autoritativně vstupovat do smluvních vztahů mezi lidmi a prohlašovat je za neplatné třeba jenom z důvodu nedostatku formy, například proto, že smlouva nebyla uzavřena písemně tam, kde to stanoví zákon.

Zvýší se tedy ochrana vůle jednajících stran. Co dalšího lze očekávat?

Dalším důvodem zvýšení právní jistoty je návrat mnoha tradičních institutů, o nichž se lidé mnohdy domnívají, že jsou platné i dnes.

Například odkaz v dědickém právu. Často se hovoří o tom, že odkážete tu či onu věc někomu, ale lidé si neuvědomují, že dnes žádný odkaz v dědickém právu upraven není a byl by podle dnešních předpisů neplatný.

Podobně je to například s podmínkami závěti. Je zcela pochopitelné, že člověk, zůstavitel může chtít odkázat někomu majetek pod určitou podmínkou – že vystuduje určitou školu, získá určité vzdělání, dosáhne nějakého postavení a podobně. Dnes by taková podmínka byla opět absolutně neplatná.

Brali autoři zákoníku při jeho tvorbě ohled i na existující judikaturu? Na případy, kdy se ukázalo, že současná právní úprava nestačí?

Judikatura velmi často i dnes prolamuje doslovné znění stávajícího občanského zákoníku a přináší řešení obdobná, jako přináší nový občanský zákoník.

A je to přirozené, protože judikatura sama má odůvodněně pocit přílišné svázanosti dnešním zákoníkem a snaží se, byť velmi obtížně, zajistit spravedlivou ochranu práv lidí, neboť to je nakonec hlavním úkolem soudů podle ústavy.

Vezměte třeba náhradu škody při dopravní nehodě. Podle dnešního občanského zákoníku má poškozený nárok na náhradu v hodnotě opotřebených dílů. To mu samozřejmě moc nepomůže, protože potřebuje opravit auto a pokud je k tomu nezbytně třeba nový díl, tak není správné, aby tento zvýšený náklad nesl poškozený, který za vznik škody nemůže.

Judikatura k tomuto průlomu v některých případech již došla a nový občanský zákoník to říká naplno: Poškozený bude mít právo na opravu věci i tehdy, kdyby dostal nové náhradní díly a kdyby se v důsledku opravy cena věci zvýšila.

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.