Neplatnost právního jednání v návaznosti na nedodržení formy

Podrobnosti: Zveřejněno: 25. červenec 2013

(Filip Melzer, Právní rádce, 25.7.2013) Nový občanský zákoník řeší situace, se kterými se setkáváme, více strukturovaně, méně paušálně a tím pádem více spravedlivě. Jednou ze stěžejních změn, kterou nový občanský zákoník v oblasti právního jednání přináší, je změna v pojetí neplatnosti. Říká se, že je to velmi zásadní a principiální změna oproti původnímu stavu.

V určitém ohledu je to částečná pravda, v určitém ohledu je to stoprocentní pravda.

Kdy způsobí rozpor se zákonem neplatnost právního jednání? (§ 580 NOZ) Případy, kde to je částečná pravda, upravuje § 580 NOZ. Tam se říká, že nikoliv každý rozpor se zákonem působí neplatnost právního jednání. Rozpor musí být nějakým způsobem kvalifikovaný. Je třeba, aby porušená norma podle svého účelu skutečně vyžadovala, aby bylo právní jednání neplatné. Předpokládá se tedy, že existují určitá právní jednání, která budou v rozporu se zákonem, ale zákon, který byl porušen, svým smyslem a účelem nevyžaduje, aby bylo toto právní jednání neplatné. To je pouze částečná změna oproti dosavadnímu stavu, oproti dikci zákona, avšak obrovská změna oproti dosavadní převažující praxi. Podíváme-li se již dnes na judikaturu Ústavního soudu, tak ta v podstatě říká to samé, tj. že nikoliv každý rozpor se zákonem působí neplatnost, ale pouze, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Stejně tak se ve své judikatuře tímto směrem přiklonil Nejvyšší soud, tj. v tomto ohledu to není žádná diskontinuita, ale naprosté plynulé pokračování již nastartovaného vývoje. Stejný závěr bez legislativní změny můžeme nalézt ve Švýcarsku, v Rakousku, v Německu a v ostatních nám blízkých právních řádech.

Porušení požadavku formy (§ 2, § 582 NOZ, § 30 OZ) Chtěl bych se věnovat hlavně zvláštnímu případu rozporu se zákonem, a to porušení požadavku formy.

V § 582 se nic o smyslu a účelu zákona neříká. Vzniká zde otázka, jestli i v případě, že je porušený požadavek formy, budeme zkoumat, jaký byl smysl a účel zákona, nebo jestli budeme postupovat tak, jak jsme byli dosud zvyklí, tj. rozpor = neplatnost. Myslím, že i v tomto případě musíme přihlédnout ke smyslu a účelu, byť to zákon v § 582 explicitně neříká. On to však říkat nemusí, vyplývá to již z § 2, který stanoví, že každé ustanovení zákona musíme interpretovat a aplikovat v souladu a podle jeho smyslu a účelu. V § 582 to tedy sice nemáme, a koneckonců ani v Německu, Rakousku či Švýcarsku, ale přesto musíme zohlednit smysl a účel zákona, tak jak to činí Nejvyšší soud ke stávajícímu § 39 OZ, kde také explicitně o smyslu a účelu nehovoří. Předběžným závěrem tedy je, že i v případě porušení formy musíme zkoumat smysl a účel pravidla, kterým byla stanovena určitá přísnější forma.

Účely formy právního jednání Podíváme-li se do nám příbuzných právních řádů, kde je tato problematika poměrně prozkoumána, jaké jsou typické účely formy, nalezneme tam v zásadě tři účely, které se k přísnější formě vážou.

První funkce je čistě důkazní, tj.

zákonodárce chce, aby byly strany v lepší důkazní situaci, kdyby došlo ke sporu. Nechce tedy v zásadě nikoho chránit ani varovat, chce pouze poskytnout důkaz pro případ sporu. Druhá a zároveň kvalifikovanější je tzv. varující funkce. Z historického i z kvantitativního hlediska je to naprosto zásadní funkce.

Zde si zákonodárce uvědomuje, že určité právní jednání může být pro jednajícího závažné, a chce jej na závažnost jednání upozornit. Činí to např. tím způsobem, že mu nařídí písemnou formu, protože předpokládá, že když se něco píše, člověk to lépe zváží, lépe si to promyslí a nejedná tak zbrkle, jak by tomu mohlo být u ústního jednání, kdy se lehce hovoří, ale hůře se plní, když si člověk uvědomí vážnost svých slov. U varující funkce se zákonodárce koncentruje na konkrétní osobu, kterou chce varovat před tím, co činí. Třetí funkce se nazývá zajišťovací. Zákonodárce zde možná chce poskytnout stranám lepší důkaz, často je dokonce bude chtít varovat. Kromě toho také chce zajistit nějakou jinou významnou hodnotu právního řádu, zcela typicky právní jistotu. Chce zabezpečit ochranu třetích osob a právní jistotu tím, že stanoví, že určité právní jednání má být sepsáno v písemné nebo nějaké přísnější formě, tím pádem má být také přístupné ostatním osobám. Ty se mohou velice jednoduše a rychle s obsahem právního jednání seznámit, a to z toho důvodu, že se jich určité právní jednání nějakým způsobem dotýká.

Důkazní funkce Podíváme-li se na nový občanský zákoník a projdeme si písemné formy se zmíněnými třemi funkcemi, uvidíme snahu rekodifikační komise oprostit se co nejvíce od písemné formy užívané jen proto, aby se lépe dokazovalo. Strany mohou provést důkaz i jiným způsobem než tím, že předloží listinu. Důkazem může být i to, že ani jedna ze stran nebude popírat, svědecká výpověď atd. Mezi jednotlivými písemnými formami, které nařizuje nový občanský zákoník, zpravidla téměř nenarazíme na důkazní funkci (za ojedinělou výjimku považuji plnou moc, která není omezena jen na určité právní jednání – ta musí být podle starého i podle nového občanského zákoníku poskytnuta písemně). Pokud by tuto funkci zákonodárce později doplnil, řešil by se problém následovně.

Pokud je účelem konkrétní písemné formy výlučně to, že zákonodárce chtěl strany popostrčit k tomu, aby si opatřily důkaz pro případ budoucího sporu, a strany tuto formu nesplnily, ovšem jsou přesto schopny důkaz poskytnout jiným způsobem, tak z pohledu tohoto účelu písemné formy nedává žádný smysl, aby bylo právní jednání neplatné, neboť si strany důkaz opatřily, pouze jinou formou.

Varující funkce Daleko prakticky závažnější případ je písemná forma, která má varující funkci. Pokud v této situaci dojde k porušení písemné formy, tak nebyla strana varována a nebylo dosaženo účelu, ke kterému zákonodárce směřoval, tj. varovat příslušnou stranu. Pak je zcela namístě hovořit o neplatnosti, protože smysl a účel zákona zcela nepochybně směřuje k tomu, aby bylo takové právní jednání neplatné.

Zajišťovací funkce Uvedené stejně, a dokonce ještě víc platí samozřejmě i v případě porušení písemné formy, která má zajišťovací funkci. Je-li smyslem a účelem písemné formy kromě jiného také ochrana právní jistoty a ochrana třetích osob, je porušení písemné formy v rozporu s touto ochranou. Smysl a účel zákona pak zcela nepochybně směřuje k neplatnosti. ???

Můžeme tedy shrnout, že v případě porušení požadavku formy by pouze v případě, kdy je účelem a smyslem určitého požadavku formy poskytnout stranám lepší důkazní pozici, nevedlo takové porušení formy k neplatnosti, ve všech ostatních případech by k neplatnosti vedlo. Vzhledem k tomu, že se nový občanský zákoník snažil první skupinu případů co možná nejvíce eliminovat, můžeme z uvedeného odvodit „hrubé“ pravidlo, že porušení požadavku formy v novém občanském zákoníku vede k neplatnosti.

Absolutní a relativní neplatnost (§ 586 a § 588 NOZ, § 40a OZ) Druhý okruh problémů spojených s neplatností je řešení otázky, kdy má být určité právní jednání absolutně a kdy relativně neplatné. Nový občanský zákoník je v řešení této otázky radikálnější než dosavadní zákoník. Dosavadní občanský zákoník stál na principu absolutní neplatnosti, kromě taxativně uvedených případů, které byly uvedeny v § 40a, na § 40a odkazovaly nebo jiným způsobem dávaly najevo, že se má dotčená strana dovolat neplatnosti. Nový občanský zákoník i v tomto ohledu klade na první místo svobodu jednotlivce, která má být omezena pouze tehdy, pokud je pro to racionální důvod. Vychází se z toho, že základním východiskem soukromého práva je úprava soukromých vzájemných práv a povinností stran. Soukromé právo se v zásadě dotýká zájmů jednotlivců, nikoliv veřejného zájmu. Má-li být určité jednání absolutně neplatné, jinými slovy tím říkáme, že má vystoupit stát a veřejná moc v podobě soudu, a bez ohledu na to, jestli strany tuto neplatnost namítnou nebo ne, prohlásit jednání za neplatné, tj. deklarovat neplatnost takového právního jednání. Musí zde však být důvod pro aktivaci veřejné moci, například zvláštní veřejný zájem, kterému v soukromoprávní teorii říkáme dobré mravy či veřejný pořádek.

Klíčovým ustanovením je § 586, podle kterého v případě, kdy je neplatnost stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může neplatnost namítnout jen tato osoba. Z toho vyplývá zásada relativní neplatnosti, která sice není explicitně vyjádřena, ale vyplývá z povahy věci. Zásadou v soukromém právu je to, že jsou dotčeny pouze soukromé zájmy. Také princip, že jednání je spíše platné než neplatné, směřuje primárně k relativní neplatnosti. Je-li přítomen veřejný zájem určité intenzity, který civilisticky nazýváme dobré mravy či veřejný pořádek, může nastoupit veřejná moc v podobě státu, resp.

soudu a deklarovat neplatnost určitého jednání, bez ohledu na iniciativu stran, což nám říká § 588 nového občanského zákoníku.

Jak se to promítá do problému formy? Můžeme velice dobře navázat na smysl a účel formy. Je-li smyslem a účelem písemné formy pouze varování jednajícího, norma směřuje výlučně k ochraně jedné smluvní strany a to má logicky za následek relativní neplatnost, tj. pouze tato strana se může dovolat neplatnosti a právní jednání je považováno za neplatné. Nedovoláli se strana neplatnosti, právní jednání je platné.

Zajišťovací funkce a veřejný pořádek (§ 588 NOZ) I když se nám to tak nemusí jevit, kategorie veřejného pořádku má hluboký civilistický základ, a to i historicky. Pod tento pojem spadají pravidla, na kterých je třeba v dané společnosti bezvýhradně trvat a jejich aplikaci zásadně nelze přenechat soukromé iniciativě jednotlivců. Dobré mravy mají svůj původ v etických představách společnosti, veřejný pořádek má svůj původ v základních stavebních kamenech právního řádu jako takového. Vzhledem k tomu, že právní řád sám je často postaven na etických hodnotách společnosti, tak je logické, že v určitém případě můžeme konkrétní hodnotu zařadit jak pod pojem veřejného pořádku, tak pod samotné dobré mravy, typicky takto můžeme zařadit ochranu života. Pokud písemná forma plní vedle varující také zajišťovací funkci, tak dojde-li k narušení této funkce, dojde automaticky také k narušení veřejného pořádku – ochrany třetích osob a ochrany právní jistoty –, a dojde-li k narušení veřejného pořádku, má to podle § 588 nepochybně za následek naprostou absolutní neplatnost takového právního jednání.

Na základě funkce smyslu a účelu písemné formy můžeme odvodit odlišné právní následky při porušení písemné formy. V případě porušení písemné formy s výlučně důkazní funkcí to nemá za následek absolutní neplatnost, zatímco v případě porušení písemné formy s funkcí varující a zajišťovací to neplatnost za následek má, v prvním případě relativní, v druhém případě absolutní.

E-mail jako písemná forma (§ 562, § 566 odst. 1 NOZ, § 40 OZ) Problematiku e-mailu považuji za mimořádně praktickou. E-mail se v současné době stal velmi masivním prostředkem komunikace. Stávající judikatura téměř kategoricky staví na stanovisku, že e-mailová komunikace nesplňuje požadavky písemné formy. Například v případě, že uzavíráte darovací smlouvu a není plněno ihned při uzavření smlouvy, tak musí být smlouva uzavřena v písemné formě. Typickou je varující funkce. Chce se tím říci: „Pozor, ty, co daruješ, lehce se slibuje, ale hůře se plní, rozmysli si to, když dáváš někomu něco zadarmo.“ Když někomu pošlete e-mail, ve kterém projevíte vážně míněnou vůli, že mu něco darujete, a obdarovaný to akceptuje, byla zde varující funkce naplněna? Můžeme říci, že tato komunikace jednajícího dostatečně varovala? Jaký je rozdíl mezi tím, když něco napíši do e-mailu a když něco napíši na papír? Jaký je rozdíl ve varování, tj. v tom, aby si jednající uvědomil, že to, co říká, má reálný dopad? Podle mě minimální.

Z tohoto hlediska použití e-mailu při písemné formě, která má výlučně varující funkci, vede ke splnění formy, neboť je dosažen účel, který písemná forma sleduje, tj. varování jednajícího. Na to můžeme namítnout, že podle § 562 je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení obsahu a určení jednající osoby. Z § 40 dnešního OZ známe velmi podobnou formulaci bez demonstrativních příkladů.

V případě e-mailu však nejsme schopni dokázat, že jednající je skutečně osoba, která e-mail poslala.

Zde nám pomůže § 566 dst. 1, který stanoví, že není-li soukromá listina podepsána, je na tom, kdo ji použil, aby dokázal, že pochází od osoby, o níž to tvrdí. Řešíme jen případy, kdy je prokázáno, že e-mail poslala ta osoba, která je tam uvedena. Pouze v těchto případech se musíme dále ptát, zda byl splněn požadavek písemné formy.

V případě zajišťovací funkce by nebyl splněn požadavek formy, tj. smlouvy o převodu nemovitostí ještě nemůžeme dělat za pomoci e-mailu.

Jedná se o přepis mluveného příspěvku. Text vychází z přednášky, která zazněla na kongresu Právní prostor 2013.

***

V případě porušení požadavku formy by pouze v případě, kdy je účelem a smyslem určitého požadavku formy poskytnout stranám lepší důkazní pozici, nevedlo takové porušení formy k neplatnosti, ve všech ostatních případech by k neplatnosti vedlo. V případě porušení písemné formy s výlučně důkazní funkcí to nemá za následek absolutní neplatnost, zatímco v případě porušení písemné formy s funkcí varující a zajišťovací to neplatnost za následek má, v prvním případě relativní, v druhém případě absolutní.

class="perex">

(Markéta Menclerová, Právní rádce, 25.7.2013) Nová úprava dědického práva se netýká pouze jeho hmotné části, ale velmi zásadně dopadá také na procesní postupy. Jakým způsobem?

Zcela nový zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“) bude upravovat civilní řízení v nesporných a jiných zvláštních věcech. Tento zákon o zvláštních řízeních soudních bude speciální k zákonu č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), který bude pouze novelizován, a na otázky jím neupravené se tedy použijí příslušné ustanovení OSŘ.

ZŘS je rozdělen do tří částí: první část obsahuje obecná ustanovení společná všem řízením, druhá část se věnuje nesporným řízením a jiným zvláštním řízením a část třetí upravuje závěrečná ustanovení a účinnost zákona. Část druhá ZŘS je dále členěna do několika hlav, přičemž řízení o pozůstalosti včetně likvidace dědictví je obsaženo v hlavě třetí pod označením „Řízení o pozůstalosti“.

Novela OSŘ a přijetí ZŘS by měly nabýt účinnosti spolu s hmotněprávními předpisy, tedy dnem 1. ledna 2014. V současné době již oba zákony spolu s další doprovodnou legislativou prošly obecnou a podrobnou rozpravou při druhém čtení v Poslanecké sněmovně; nyní tedy ještě v rámci této první fáze přijetí zákona musí proběhnout třetí čtení. V této souvislosti je třeba dodat, že v důsledku podaných pozměňovacích návrhů s největší pravděpodobností ještě dojde ke změně číslování paragrafů uvedených v tomto článku. Stejně tak ještě může v rámci třetího čtení v Poslanecké sněmovně dojít ke změnám v textu zákona, nicméně tyto změny by se již řízení o pozůstalosti neměly dotknout zásadním způsobem. S ohledem na rozsáhlost úpravy řízení o pozůstalosti v ZŘS se budu dále zabývat jen základními instituty navrhované úpravy, případně rozdíly mezi současnou úpravou dědického řízení a řízením o pozůstalosti dle ZŘS.

Zahájení řízení o pozůstalosti a určení místní příslušnosti Zahájení řízení I nadále bude možné zahájit řízení o pozůstalosti jak na návrh dědice, tak i bez návrhu usnesením soudu, přičemž tento způsob v praxi značně převažuje. Stejně tak zůstává zachována i funkce soudního komisaře, kterým je vždy notář, pověřený soudem dle rozvrhu práce. Notář jako soudní komisař vykonává v rámci řízení o pozůstalosti veškeré úkony a vydává veškerá usnesení s výjimkou těch úkonů, které jsou vyjmenovány v § 99 odst. 2) ZŘS.

Ve vyjmenovaných případech notář pouze připraví všechny podklady pro usnesení a jiné úkony soudu a učiní návrhy na jejich znění.

Určení místní příslušnosti V ZŘS dále došlo ke zjednodušení určení místní příslušnosti okresního soudu; k řízení o pozůstalosti je v první řadě příslušný soud, v jehož obvodu měl zůstavitel v době své smrti evidováno místo trvalého pobytu v informačním systému evidence obyvatel podle zákona o evidenci obyvatel, případně místo jiného pobytu evidované podle jiných právních předpisů. Není to již tedy soud, v jehož obvodu měl zůstavitel naposledy bydliště, jak stanovovala současná právní úprava. Místo zůstavitelova posledního bydliště je pro určení místní příslušnosti důležité teprve tehdy, jestliže zůstavitel nebyl evidován v žádné evidenci dle zvláštních zákonů. Pokud nelze určit ani místo zůstavitelova bydliště, je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je místo, kde se naposledy zdržoval, a nelze-li příslušnost určit ani tak, pak místo, kde je zůstavitelův nemovitý majetek. Posledním možným kritériem pro určení místní příslušnosti je místo, kde zůstavitel zemřel. Tato změna by tedy měla přinést zjednodušení a urychlení určení místní příslušnosti.

Vzhledem k tomu, že v řízení o pozůstalosti poměrně často dochází k jeho delegaci z důvodu vhodnosti, při které je věc přikázána okresnímu soudu příslušnému dle bydliště dědiců, nikoli zůstavina tele, obsahuje nová úprava rovněž speciální úpravu přikázání věci oproti obecné úpravě OSŘ. Právo vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána z důvodu vhodnosti, mají pouze dědici zůstavitele, dále stát, je-li zákonným dědicem, a vypravitel pohřbu; a to pouze v případě, že jsou soudu známi v době, kdy byl podán návrh na přikázání věci jinému soudu.

Účastníci při projednávání pozůstalosti, procesní nástupnictví Účastníci při projednávání pozůstalosti V ZŘS je oproti původní úpravě v OSŘ odlišně upraveno účastenství v řízení o pozůstalosti. Obecně dle § 6 ZŘS platí, že účastníkem řízení je navrhovatel a ten, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno, a dále ti, které zákon za účastníky označuje. V první řadě je nezbytné zajistit, aby účastníky řízení byly osoby, které mají nabýt majetek zůstavitele, tedy osoby, o nichž lze důvodně předpokládat, že jsou zůstavitelovými dědici; má-li pozůstalost připadnout státu jako odúmrť, pak je účastníkem řízení stát. Jestliže zůstavitel nezanechal žádný majetek nebo zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty, je účastníkem řízení pouze vypravitel pohřbu. Potud zůstává úprava účastenství stejná.

Nově pak ZŘS musí reagovat na instituty zavedené NOZ, tedy institut vykonavatele závěti, který je (jestliže byl povolán) účastníkem řízení o pozůstalosti v případech, kdy pozůstalost nenabývá stát nebo řízení nebude zastaveno, a dále na institut správce pozůstalosti, který je účastníkem řízení tehdy, jde-li v něm o ustanovení správce pozůstalosti nebo o úkony správy pozůstalosti. Účastníky pouze části řízení jsou dále manžel zůstavitele, který je účastníkem, jde-li v rozhodnutí o práva a povinnosti ze společného jmění při zániku manželství smrtí zůstavitele, a neopominutelný dědic zůstavitele, který je účastníkem, jde-li v řízení o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu. Věřitel zůstavitele je účastníkem, jde-li v řízení o odloučení pozůstalosti nebo o soupis pozůstalosti, které navrhl. Všechny tyto osoby přestávají být účastníky řízení, jakmile se účel jejich účasti naplní.

Všem těmto shora vyjmenovaným účastníkům přitom zaniká účast na řízení dnem nabytí právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti. Účastníky řízení jsou po nařízení likvidace pouze věřitelé, kteří se přihlásili nebo kteří mají právo na uspokojení své pohledávky, i když ji nepřihlásili, a likvidační správce, byl-li jmenován. Věřitelé jsou samozřejmě účastníky řízení, jen dokud jde v řízení o uspokojení jejich pohledávky.

Procesní nástupnictví Odlišně je pak oproti obecné procesní úpravě upraveno procesní nástupnictví v případě, ztratí-li účastník v průběhu řízení způsobilost být účastníkem, například jestliže zemře. Soudní komisař v tomto případě na jeho místě pokračuje v řízení s tím, kdo u soudu do protokolu výslovně prohlásí, že je právním nástupcem účastníka a své tvrzení o přechodu práv a povinností prokáže (například usnesením o dědictví). V případě, že dojde odvážnou smlouvou, která vyžaduje formu veřejné listiny, ke zcizení dědictví po smrti zůstavitele dle § 1714 NOZ, soud pokračuje dle § 121 ZŘS nadále na místě dědice s nabyvatelem dědictví, jestliže zcizitel a nabyvatel o to u soudu do protokolu výslovně požádají a jestliže zcizení dědictví prokážou.

Veřejnost zjištění Jestliže se v průběhu dědického řízení zjistí, že zůstavitel zanechal listinu o pořízení pro případ smrti, smlouvu o zřeknutí se dědického práva, listinu o prohlášení o vydědění, nebo o zrušení těchto právních jednání, popřípadě další listiny, které mohou mít pro nabytí pozůstalosti význam, je nezbytné, aby byl zjištěn jejich obsah. Přitom je nově stanoveno, že jedná-li se o listiny, které nebyly sepsány ve formě notářského zápisu a které notář přijal do notářské úschovy, provádí se toto zjištění veřejně. O tomto veřejném zjištění listin přitom soudní komisař vyrozumí v úvahu přicházející dědice, na úřední desce soudu vyvěsí oznámení o jeho konání a ve výjimečných případech může být takovéto vyrozumění zveřejněno prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků; tento způsob zveřejnění přitom v řízení o pozůstalosti představuje dosti podstatnou novinku, o které se ještě zmíním.

V ZŘS bylo dále třeba se vypořádat s novou možností zůstavitele pořídit dle § 1542 NOZ závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky, jestliže se ocitl pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života. V tomto případě je samozřejmě nezbytné postupovat v zájmu předcházení možnému zneužití tohoto institutu co nejobezřetněji. Ke zjištění obsahu takového pořízení nařídí soud jednání, při kterém vyslechne všechny svědky, před kterými zůstavitel projevil svou vůli, jestliže tomu nebrání závažné okolnosti na straně svědků, a sepíše o tomto jednání protokol.

Ochrana věřitelů zůstavitele Soupis pozůstalosti Jednou ze zásadních změn, které NOZ v § 1704 přináší, je povinnost dědiců hradit dluhy zůstavitele v plném rozsahu, pokud neuplatní výhradu soupisu. O možnosti vyhradit si soupis pozůstalosti musí dle § 172 ZŘS soudní komisař poučit každého, kdo byl vyrozuměn o dědickém právu nebo kdo uplatnil u soudu své dědické právo a jehož účast v řízení o dědictví nebyla ukončena. Soudní komisař musí kromě poučení, jakým způsobem je možno výhradu soupisu pozůstalosti uplatnit, dědice upozornit, jaké jsou následky v případě neuplatnění výhrady. Důsledky přitom mohou být pro dědice dosti zásadní, zejména není-li dobře obeznámen s majetkem zůstavitele.

Samotný soupis pozůstalosti provádí notář jakožto soudní komisař, případně jeho zaměstnanci, kteří jsou k tomu notářem pověřeni. O době a místě provedení soupisu vyrozumí soudní komisař nejméně 15 dní předem všechny osoby, které mají právo být soupisu přítomny a vznášet dotazy a připomínky (zejména tedy každého, kdo osvědčí své dědické právo nebo právo na povinný díl, správce pozůstalosti, vykonavatele závěti, odkazovníky, věřitele, který navrhl odloučení pozůstalosti, a pokud soud souhlasí, pak i jinou osobu, která na tom prokáže právní zájem). Pokud by takové vyrozumění mohlo vážně ohrozit včasné provedení soupisu, soudní komisař vyrozumění neprovede a přizve si k soupisu dva svědky, kteří musí splňovat podmínky stanovené v § 175 odst. 2) ZŘS. Soupis pozůstalosti následně uvede soudní komisař v protokolu, ve kterém kromě obecných náležitostí uvede, kdo byl soupisu přítomen, jaké měl dotazy a připomínky, popis majetku způsobem, aby bylo možno zjistit totožnost jednotlivých věcí a aby byla vyloučena jejich záměna, dále uvede, kde se majetek nachází, zda byl zajištěn a jak.

Odůvodňují-li to okolnosti případu, může soudní komisař rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku, který vyhotoví správce pozůstalosti a který potvrdí všichni dědici. Soudní komisař může usnesením rovněž rozhodnout, že soupis pozůstalosti bude nahrazen společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, jestliže jej dědicové předloží. V tomto případě tak zůstane pro dědice zachována výhoda výhrady soupisu, avšak zároveň ušetří čas a náklady na pořízení soupisu pozůstalosti. V této souvislosti je však nezbytné upozornit na § 1688 NOZ, dle kterého prokáže-li se, že prohlášení dědiců nebo seznam majetku neodpovídají skutečnosti, ruší se tím dědicům od počátku účinky výhrady soupisu. Tento účinek však nenastane vůči dědici, který prokáže, že neúplnost nezavinil, například v případě, že o majetku zůstavitele nevěděl.

Odloučení pozůstalosti I nadále zůstává zachován princip, dle kterého platí, že jestliže dědic v rámci řízení o pozůstalosti nabude majetek zůstavitele, tento majetek splyne s jeho vlastním. To však může znamenat ohrožení pro věřitele zůstavitele, neboť dědic může být natolik zadlužený, že i majetek z pozůstalosti bude použit pro uspokojení věřitelů dědice a na uspokojení pohledávek zůstavitelových věřitelů již z pozůstalosti nezbudou finanční prostředky. Proto byl v § 1709 NOZ zaveden nový institut odloučení pozůstalosti, při němž soudní komisař na návrh věřitele, který osvědčí důvodnou obavu z předlužení dědice, usnesením rozhodne o odloučení pozůstalosti nebo její části od jmění dědice. Následně soudní komisař vyhotoví seznam majetku patřícího do odloučené pozůstalosti a ukáželi se to nezbytným, majetek zajistí.

Při tomto zajištění postupuje podle ustanovení o závěře pozůstalosti (dosud nazýváno jako „neodkladné opatření“); soudní komisař je tedy oprávněn uložit majetek zůstavitele do úschovy soudu, soudního komisaře nebo jiného vhodného schovatele, případně jej zapečetit v bytě zůstavitele, dále může zakázat výplatu z účtu nebo vkladní knížky, případně může uložit dlužníkům zůstavitele, aby plnění ukládali do úschovy soudu. Z odloučené pozůstalosti se následně uspokojí věřitel, který si odloučení vyžádal. Tento postup se však pro věřitele může ukázat i jako nevýhodný, neboť ztratí možnost se uspokojit z ostatního dědicova majetku, jestliže se jeho původní obava ukáže jako mylná a majetek dědice předlužený nebude. V tomto případě totiž dědic nebude za dluhy zůstavitele odpovídat svým vlastním majetkem ani v případě, že neuplatnil výhradu soupisu.

Promlčecí lhůta V souvislosti se snahou o zvýšení ochrany věřitelů zůstavitele bych dále ráda upozornila ještě na jednu novinku, která je sice upravena NOZ, nicméně úzce souvisí s řízením o pozůstalosti. V § 643 odst. 1) NOZ je stanoveno, že přešla-li povinnost uhradit pohledávku zůstavitelova věřitele na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědictví potvrzeno. To v podstatě znamená, že promlčecí doba nemůže skončit v průběhu řízení o pozůstalosti, a to ani v případě, že věřitel nepřihlásil svou pohledávku do pasiv pozůstalosti; promlčecí doba tedy uplyne teprve šest měsíců po pravomocném skončení dědického řízení. Pro věřitele zůstavitele tak odpadne dosavadní nutnost žalovat svou pohledávku v průběhu řízení o pozůstalosti za situace, kdy ještě není rozhodnuto o tom, kdo je dědicem zůstavitele. V takovém případě byl doposud věřitel nucen žalovat všechny v úvahu přicházející dědice, chtěl-li promlčení své pohledávky v průběhu řízení o pozůstalosti zabránit.

Likvidace dědictví Rovněž úprava likvidace dědictví doznala celou řadu změn, kterým však vzhledem k omezenému rozsahu tohoto článku není možné se zevrubněji věnovat. Proto se budu dále zabývat pouze podmínkami nařízení likvidace a zavedením institutu likvidačního správce.

Nařízení likvidace Soud nařídí likvidaci pozůstalosti na návrh dědice, kterému svědčí výhrada soupisu, nebo na návrh státu, na nějž se hledí, jako by byl zákonný dědic, anebo na návrh věřitele, který prokázal svou pohledávku.

Učiní tak pouze v případě, že nejsou splněny předpoklady pro zastavení řízení o pozůstalosti, že bylo provedeno vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manžela a že dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o dědictví. Samozřejmě je dále nezbytné, aby bylo stanoveno předlužení majetku zůstavitele. Vyžaduje-li to veřejný zájem, může soud při splnění všech těchto podmínek nařídit likvidaci dědictví i bez návrhu.

O nařízení likvidace soud rozhodne usnesením, ve kterém rovněž vyzve věřitele zůstavitele, aby u něho přihlásili své pohledávky ve lhůtě, kterou stanoví; pro přihlášení pohledávek je v zákoně nově stanovena minimální lhůta, která nesmí být kratší než 3 měsíce od právní moci usnesení. Usnesení se v den jeho vydání vyvěsí na úřední desce soudu, u něhož probíhá řízení o pozůstalosti, a rovněž je možné v odůvodněných případech zveřejnit usnesení též prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Obě zmíněná opatření by v rámci likvidace pozůstalosti měla přispět k lepší ochraně věřitele.

Likvidační správce ZŘS dále zavádí zcela nový institut likvidačního správce, kterého jmenuje soud v případě, že to vyžaduje potřeba správy nebo zpeněžování majetku patřícího do likvidační podstaty anebo existence sporů o pasiva likvidační podstaty. Soud jmenuje likvidačním správcem osobu, která je zapsána v seznamu insolvenčních správců, vedeném Ministerstvem spravedlnosti.

Likvidační správce plní při likvidaci pozůstalosti úkoly, které jsou vyjmenovány v § 203 ZŘS, přičemž při výkonu funkce jedná svým jménem na účet pozůstalosti. Likvidačnímu správci náleží za učiněné úkony odměna, která se uhradí z majetku likvidační podstaty podle rozhodnutí, kterým se řízení o likvidaci pozůstalosti končí. Není-li likvidační správce soudem jmenován, plní jeho práva a povinnosti notář, který byl pověřen provedením úkonů jako soudní komisař.

***

Hlavním úkolem zákona o zvláštních řízeních soudních bylo přizpůsobit procesní právo právu hmotnému tak, aby řízení o pozůstalosti lépe vyhovovalo současným potřebám. Zároveň bylo nezbytné přizpůsobit procesní předpisy obnovené právní terminologii, zejména právnímu pojmu „pozůstalost“, a reflektovat znovuzavedení celé řady institutů, například odkazů, náhradníků, dědické přihlášky, svěřenského náhradnictví, dědické smlouvy atd. Rovněž bylo v souladu se snahou NOZ posílit postavení věřitelů a vůli zůstavitele, nezbytné upravit i k tomu se vztahující ustanovení procesního práva. Jak se tyto cíle podařilo naplnit, se ukáže teprve po 1. lednu 2014, pokud k tomuto datu skutečně dojde k nabytí účinnosti těchto zákonů. Teprve praxe totiž ukáže, zda se podařilo ošetřit jak v hmotném, tak i v procesním právu veškeré eventuality, jež mohou nastat a se kterými se je v rámci řízení o pozůstalosti nutno vypořádat.

I nadále bude možné zahájit řízení o pozůstalosti jak na návrh dědice, tak i bez návrhu usnesením soudu, přičemž tento způsob v praxi značně převažuje. Stejně tak zůstává zachována i funkce soudního komisaře, kterým je vždy notář, pověřený soudem dle rozvrhu práce.

Největší změny v dědickém právu z procesního pohledu: ? odlišná úprava určení místní příslušnosti soudů v řízení o pozůstalosti, ? nová úprava účastenství a procesního nástupnictví, ? zavedení veřejného čtení pořízení pro případ smrti a dalších listin pořízených zůstavitelem, ? úprava procesních aspektů nově zavedených institutů soupisu pozůstalosti a odloučení pozůstalosti, ? zavedení institutu likvidačního správce. V ZŘS je oproti původní úpravě v OSŘ odlišně upraveno účastenství v řízení o pozůstalosti. Obecně dle § 6 ZŘS platí, že účastníkem řízení je navrhovatel a ten, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno, a dále ti, které zákon za účastníky označuje. ZŘS dále zavádí zcela nový institut likvidačního správce, kterého jmenuje soud v případě, že to vyžaduje potřeba správy nebo zpeněžování majetku patřícího do likvidační podstaty anebo existence sporů o pasiva likvidační podstaty.

autorka je notářskou kandidátkou

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.