(František Korbel, Právo & byznys, 31.7.2013) Nový občanský zákoník je antropocentrický. Je to zákon o lidech a pro lidi. Dokonce se nebojí prostého slova „člověk“ a užívá jej mnohem častěji, než dosavadní, poněkud odlidštěný termín „fyzická osoba“, jaký převažuje v občanském právu dnes. Tato drobná terminologická změna možná názorně dokumentuje posun k přirozenoprávnímu přístupu, který autoři zákoníku zvolili.

Ústřední postavou i hodnotou, kterou zákoník chrání, je svobodný člověk. V tomto východisku se zásadně liší od stávajícího zákoníku, který byl postaven na myšlence podřízení jednotlivce zájmům státu. Může se zdát, že tato koncepce byla po roce 1989 opuštěna, ale její základ v zákoníku z 60. let minulého století zůstal. Projevuje se dodnes až překvapivě tvrdě zejména v:

1. Absolutní neplatnosti právních úkonů (zejména § 37 až 40 OZ1964), k níž veřejná moc přihlíží i bez návrhu a bez zřetele k projevenému zájmu dotčené strany, navíc z důvodů velmi široce formulovaných, zahrnujících jakýkoli rozpor se zákonem, včetně implicitního rozporu (§ 39 OZ: Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází…) nebo pouhého rozporu se stanovenou formou (§ 40 odst. 1 OZ1964: Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.).
2. Formální zákonnosti. Dnešní občanské právo hmotné i procesní nadřazuje ochranu zájmu státu na zachování formální zákonnosti nad ochranu soukromého zájmu osob.
   Tuto tendenci můžeme pozorovat i v procesu, který považuje občanské soudní řízení za záruku zákonnosti, k jejímuž upevňování a rozvíjení má sloužit (§ 3 OSŘ). Změna filozofie nového soukromého práva se promítá i zde. V doprovodné legislativě k NOZ se citované ustanovení OSŘ mění tak, že občanské soudní řízení má být jednou ze záruk spravedlnosti a práva a sloužit má upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva; jinými slovy, nemá sloužit primárně státu, ale lidem.
3. Podcenění úpravy osobních práv a statusových otázek vůbec.
   OZ1964 obsahuje pouze devět paragrafů věnovaných fyzickým osobám. Celá řada podstatných statusových otázek není upravena vůbec. U fyzických osob dnes zcela chybí úprava jména a jeho ochrany, pseudonymu, bydliště, přiznání svéprávnosti, změny pohlaví, práva na duševní a tělesnou integritu, zásahu do integrity, umístění ve zdravotnickém zařízení, podpůrných opatření, nezvěstnosti, domněnky smrti, nakládání s částmi lidského těla, postmortální ochrany či ochrany osobnosti člověka prostřednictvím právnické osoby.
   Dominanci veřejné moci nad zájmy člověka patrně nejlépe (a nejsmutněji) dokumentuje dnešní institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který zákoník bez náhrady ruší a stav všech zhruba 25 tisíc osob zbavených v ČR svéprávnosti nařizuje do tří let od účinnosti přezkoumat a rozhodnout o přiměřeném omezení. 4. Zásadě rovnosti, která popírá jinou zásadu, která je skutečnou podstatou soukromého práva, a to zásadu autonomie (svobody) vůle, která je hlavním hybatelem ekonomické i duchovní aktivity lidí.

Přirozená práva

Nový občanský zákoník vychází z filozofického pojetí přirozených práv a svobod člověka. Z povahy přirozených práv vyplývá, že nejsou založena zákonem, ale existují a priori i bez něj a před ním. Účelem soukromého práva není tato práva a svobody konstituovat, ale podporovat je a chránit. Zákoník v jednom z nejznámějších ustanovení (§ 3/1) říká, že „soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým“. Z práva na štěstí nečiňme karikaturu; nejde o právo být šťastný, ale o vyjádření maximalizace svobody v soukromém životě tím, že každý si může hledat své vlastní štěstí bez omezování ze strany státu. Tato teze je doplněna tradičním limitem, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda jiného.

Z těchto důvodů zákoník předpokládá uplatnění co nejširší autonomie vůle, která je limitována pouze kogentními normami – zejména dobrými mravy, veřejným pořádkem, ochranou slabší strany a ustanoveními obsahujícími přímý (např. § 452/1: „Zakazuje se udělit prokuru právnické osobě.“) nebo nepřímý (např.
§ 8: „Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.“) příkaz nebo zákaz.

Systematika

Úprava osob je zařazena v části první, hlavě druhé NOZ, což je shodou okolností stejné jako v OZ1964. Tím však podobnost končí, neboť hlava druhá o osobách je výrazně rozsáhlejší. Dělí se na pět dílů, přičemž díly o fyzických a právnických osobách ještě na několik oddílů.
Struktura právní úpravy fyzických osob vypadá takto: DÍL 1: Všeobecná ustanovení
(§ 15–22), DÍL 2: Fyzické osoby (§ 23–117), ODDÍL 1: Obecná ustanovení ODDÍL 2: Podpůrná opatření ODDÍL 3: Nezvěstnost ODDÍL 4: Domněnka smrti ODDÍL 5: Jméno a bydliště ODDÍL 6: Osobnost DÍL 3: Právnické osoby (§ 118–418), DÍL 4: Spotřebitel (§ 419), DÍL 5: Podnikatel (§ 420–435).

V zásadě jediné, co je upraveno v OZ1964, je oddíl první a z malé části oddíl šestý dílu o fyzických osobách. Všechno ostatní jsou novinky. Mezi nimi najdeme všechno, co jsem shora zmiňoval jako nedostatky stávající úpravy fyzických osob. Nová právní úprava osob je spíše diskontinuitní, nikoli však z toho důvodu, že by šla proti stávajícím principům, ale proto, že přibližně 80 procent materie je úplně nových a v současném právu neexistuje.

Všeobecná ustanovení

Díl 1, Všeobecná ustanovení o osobách, obsahuje několik definic, které se dnes různě dovozují, ale většina jich není uvedena přímo v zákoně. A rovněž zde dochází k jedněm z nejviditelnějších terminologických změn, s nimiž bude v budoucnu pracovat celý právní řád, nejenom NOZ.

Nejdůležitějším pojmem je právní osobnost. Ten odpovídá dnes užívanému pojmu „způsobilost k právům a povinnostem“, pod nímž si však umí někoho představit pouze právníci. Právní osobnost může mít jenom osoba, tj. ne věc, ne zvíře a ani jiné právní instituty, které nejsou osobou, např. svěřenský fond (trust). Pouze osoba může být nositelem práva a povinnosti. Právo nemůže mít něco, co není osobou, stejně tak ani povinnost nemůže být uložena něčemu, co není osobou.

Zákoník řeší situaci, co se stane, zřídí-li někdo právo, nebo uloží-li povinnost něčemu, co není osobou. Obecné soudy takovou situaci dlouho vykládaly tak, že jde o absolutně neplatný úkon, dokud to jako přepjatý formalismus neodmítl Ústavní soud. Známá jsou hlavně různá odmítnutí žalob, v nichž byl jako účastník označen Městský úřad v …, namísto příslušné obce jako právnické osoby. NOZ tyto situace řeší výslovně ustanovením, podle nějž se v takových případech přičte právo nebo povinnost osobě, které podle povahy právního případu náleží.

Dalším novým pojmem je svéprávnost, která nahrazuje stávající pojem způsobilost k právním úkonům. Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právní jednání). I právní jednání je pojem nový, nahrazující pojem právního úkonu. Není to ovšem úplně totéž. Právním úkonem se rozumí to, co vyvolává určité právní následky, které zákon s daným právním úkonem spojuje. Současná právní úprava je v tomto ohledu paternalistická, přiznává totiž právní relevanci jenom těm úkonům, s nimiž to zákon spojuje. Taková vazba v novém občanském zákoníku není, neboť vychází z přirozenoprávního pojetí člověka. Zákon tedy není podmínkou vyvolání právních následků určitého jednání. Právní následky vznikají z jednání osob bez dalšího. Zákon může stanovit pouze meze právního jednání. Práva, i právní vztahy, které vznikají z uplatňování práv, vznikají samy od sebe, aniž by je musel zákon výslovně stanovovat.

Poslední změnou je rozšíření definice osoby blízké. Stávajícímu stavu odpovídá příbuzný v přímé řadě – sourozenec, manžel, partner a další osoba, která by důvodně pociťovala újmu jiné osobě jako újmu vlastní. Nově se do výslovného výčtu osob blízkých zařazují i osoby sešvagřené a osoby, které spolu trvale žijí. Ale nejen to. V zájmu ochrany třetích osob před majetkoprávními převody mezi osobami blízkými se do postavení osob blízkých zařazují i právnické osoby ve vztahu k fyzické osobě, která je členem statutárního orgánu nebo právnickou sobu jinak podstatně ovlivňuje. S uvedeným souvisí i změna obrany proti jednáním, která jsou učiněna mezi osobami blízkými k tíži věřitele. Opouští se princip procesní odporovatelnosti právních úkonů a zavádí se vhodnější, hmotněprávní důsledek v podobě relativní neúčinnosti právního jednání (§ 589 a násl. NOZ).

Narození, nezvěstnost a smrt

Právní osobnost člověka existuje od narození, resp. za určitých podmínek již od zplození, až do smrti. Tak je tomu i dnes, ale podrobnější úprava v OZ1964 chybí.
První změnou je doplnění nových pravidel pro počaté dítě, tzv. nascitura. NOZ mu přiznává právní osobnost jen za podmínky, když to vyhovuje jeho zájmům. Jinými slovy, nasciturus bude mít právní osobnost pouze tehdy, pokud nabývá právo, nikoli tehdy, pokud by mu byla ukládána povinnost. Může tedy nabýt dědictví, může získat nárok na náhradu újmy (např. při smrti či zranění osoby blízké), může být v jeho prospěch uzavřena smlouva in favorem tercii apod., ale nemůže nabýt např. předlužené dědictví či jiné závazky.

Nově se konstruuje jedna vyvratitelná právní domněnka a jedna fikce. Vyvratitelná domněnka „má se za to“, že se dítě narodilo živé, a fikce nenarodí-li se živé, „hledí se na něho“, jako by nikdy nebylo. Naznačený způsob vyjadřování domněnek a fikcí v novém zákoníku vyplývá z obecné části důvodové zprávy a je nutné si jej pamatovat.

Člověka, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, může soud prohlásit za nezvěstného na návrh osoby, která na tom má právní zájem. Tím může být manžel, spoluvlastník, zaměstnavatel nebo i právnická osoba, v níž má člověk účast, pokud jeho nepřítomnost blokuje právní jednání. Po prohlášení za nezvěstného se nevyžaduje souhlas nezvěstné osoby k jednáním, k nimž by byl jinak nezbytný.

Druhým pólem, který zákon upravuje, je konec právní osobnosti člověka, tzv. důkaz smrti. Tím je veřejná listina – úmrtní list. Pokud není možné vystavit úmrtní list, zejména proto, že je sporné nebo není zcela jisté, kdy a jak člověk zemřel, může ho za mrtvého prohlásit soud, a to i bez návrhu. V takovém případě určí soud okamžik smrti a místo smrti. NOZ za tímto účelem stanoví dvě vyvratitelné a jednu nevyvratitelnou právní domněnku. V případě, kdy zemřelo více osob a není možné přesně určit v jaký okamžik, „má za to“, že zemřely současně. Není-li známo, kde člověk zemřel, „má se za to“, že zemřel tam, kde bylo nalezeno jeho tělo. Pokud byl člověk prohlášen za mrtvého, „platí“, že zemřel tam, kde naposledy pobýval živý.

Změna pohlaví

S právní osobností souvisí i některé nové možnosti medicíny, jako je změna pohlaví člověka. Stávající OZ 1964 ji vůbec nezná a nespojuje s ní žádné následky. Přitom jde o dosti důležitou statusovou otázku, která musí mít dopady na statusová práva osob v manželství i registrovaném partnerství. Manželství i registrované partnerství bude okamžikem změny pohlaví zanikat ze zákona. Na sféru majetkovou nemá změna pohlaví žádný vliv. Důsledky zániku manželství případně registrovaného partnerství jsou stejné jako při jiných formách zániku manželství, tedy obdobně jako v případě smrti, resp. rozvodu. Je tedy třeba rozhodnout o společných nezletilých dětech, pokud tu jsou, a o vypořádání bydlení a společného jmění manželů.

Nový zákoník též definuje právní okamžik změny pohlaví. Je jím den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem zdravotních služeb poté, co dojde k přeměně pohlavních orgánů a znemožnění reprodukční funkce.

Emancipace

Svéprávnosti lze dnes nabýt dvěma způsoby; buďto dosažením osmnácti let (respektive patnácti let v pracovněprávních vztazích), nebo uzavřením manželství. Tyto možnosti zůstávají, ale přidává se k nim možnost třetí, a tou je přiznání svéprávnosti soudem, takzvaná emancipace. Přiznání svéprávnosti je možné pouze na návrh. Podmínkou je dovršení alespoň 16 let věku, schopnost samostatně se živit a obstarat si své záležitosti a souhlas zákonného zástupce. Souhlas se nevyžaduje v případech, kdy je to z vážných důvodů v zájmu nezletilého, např. při domácím násilí, nezpůsobilosti zákonných zástupců vykonávat rodičovská práva, po jejich smrti aj.

Vedle plnohodnotné emancipace NOZ umožňuje též částečnou emancipaci pro účely konkrétního jednání (např. uzavření nájemní či kupní smlouvy k vlastnímu bytu), k níž postačuje souhlas rodičů, nebo pro účely samostatného provozování obchodního závodu, k čemuž se vyžaduje souhlas rodičů i soudu. V obou případech nejde o výkon zástupčího oprávnění rodičů, ale o souhlas k tomu, aby nezletilý jednal s právními účinky sám vlastním jménem.
novinka: PODPŮRNÁ OPATŘENÍ
Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat jsou úplné novinky. Existují celkem čtyři. Reaguje se jimi na nedobrý současný stav, kdy pro neexistenci jiných alternativ přistupují soudy v 80 procentech případů k úplnému zbavení svéprávnosti. Podpůrná opatření jsou řazena podle míry narušení schopnosti zletilého právně jednak a podle intenzity jeho omezení.

Prvním, nejmírnějším opatřením je předběžné prohlášení. Díky němu může člověk ještě v době plné svéprávnosti, ale v očekávání jejího omezení v následku postupujícího stáří či nemoci do budoucna určit, aby jeho záležitosti byly spravovány určitým způsobem nebo aby je spravovala určitá osoba nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem. Podle přechodných ustanovení NOZ lze toto předběžné prohlášení učinit již dnes, s účinky po 1. 1. 2014. I proto nesmí být účinnost NOZ odkládána, neboť by se tím zasáhlo do práv a legitimních očekávání lidí.

Druhým opatřením je nápomoc při rozhodování. Nápomoc vzniká smlouvou mezi podporovaným a podpůrcem, kterou schvaluje soud. Je konstruována jako faktické opatření. Podpůrce není zástupcem podporovaného, nečiní za něj právní jednání. Je to člověk, který podporovanému pouze pomáhá u právních jednání nebo i pomocí v běžných životních situacích. Podpůrců může být více.

Třetím opatřením je zastoupení členem domácnosti. Zde jde již o právní zastupování, ale na rozdíl od soudem autoritativně ustanoveného opatrovníka vzniká primárně dohodou mezi osobami, které spolu žijí. Zastoupení se může člen domácnosti ujmout, pokud to jiný člen domácnosti potřebuje. Zástupce má povinnost oznámit zastoupenému zastoupení, vysvětlit mu jeho důsledky a zastoupený má právo odmítnout. K odmítnutí postačí jen schopnost projevit přání nebýt zastoupen. Institut je namířen na situace, kdy člověk již nemá plnou svéprávnost a je různou měrou postižen. Právní úprava se snaží chránit i jeho vyslovená přání, byť by například neměla dostatečnou formu. I zastoupení členem domácnosti schvaluje soud.

Až čtvrtým podpůrným opatřením je omezení svéprávnosti. Je to jediná možnost, kterou máme i dnes, ale využívá se poměrně málo, neboť pro orgány veřejné moci je bohužel jednodušší postiženého člověka zbavit způsobilosti zcela. Úplné zbavení svéprávnosti však nebude možné vůbec; soud bude moci postiženého ve svéprávnosti pouze omezit a určit potřebný rozsah, a to nejdéle na dobu tří let.
OCHRANA OSOBNOSTI je podrobnější

Ochrana osobnosti je v NOZ upravena mnohem podrobněji a přináší lidem větší ochranu. V širším smyslu do ochrany osobnosti spadá i ochrana jména a pseudonymu, který dnes nijak upraven není. Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

(§ 81/1 NOZ)
Mění se i nároky z neoprávněných zásahů do ochrany osobnosti.
K tomu je však nutno nahlédnout nejen do ustanovení o ochraně osobnosti, ale i do závazků z deliktů (§ 2894 a násl.). Posiluje se zvláště náhrada nemajetkové újmy v penězích, která je dnes konstruována jako výjimka, pokud jiné možnosti nedostačují. Nově tomu bude naopak. Zadostiučinění musí být poskytnuto primárně v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

NOZ posiluje ochranu soukromí, ale zároveň zavádí dvě nové licence, které umožňují použití podobizny nebo záznamu jednání i bez souhlasu člověka. První licence směřuje k použití k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů (např. pro účely důkazu před soudem), druhá v případech veřejných vystoupení v záležitostech veřejného zájmu (tím je pozitivně řešen spor o možnost pořizování a zveřejňování záznamů z jednání zastupitelstev).

Žádný ze zákonných licencí nesmí být využita nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.

Do ochrany osobnosti je nově zařazena i výslovná úprava práva na duševní a tělesnou integritu, práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu a podmínky nakládání s částmi lidského těla.

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.