(František Korbel, Právo & Byznys, 25.9.2013) Obecná úprava právnických osob dnes prakticky neexistuje. V současném občanském zákoníku se jich týkají pouze § 18–20, které kusým způsobem upravují založení a vznik právnické osoby, její způsobilost, název, jednání, zrušení a zánik. Každému z těchto fenoménů je věnován jeden odstavec, či nanejvýš jeden paragraf. Pro nedostatek právní úpravy v občanském zákoníku se využívá podrobnější obecná úprava obchodních společností v obchodním zákoníku i na jiné formy právnických osob (analogia legis). Některé otázky se raději vůbec neřeší a možnosti, které by rozumné právo mohlo nabízet, se nevyužívají.

Zvláštní úprava právnických osob soukromého práva je roztříštěna do více zákonů. Občanský zákoník upravuje zájmová sdružení právnických osob, spolky upravuje zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, obecně prospěšné společnosti zákon č. 248/1995 Sb., nadace a nadační fondy zákon č. 227/1997 Sb., společenství vlastníků jednotek zákon č. 72/1994 Sb., obchodní společnosti a družstva obchodní zákoník.

            Jako u jiných oblastí i do úpravy právnických osob vnáší NOZ pravidla, po nichž praxe volá, sjednocuje právní úpravu, přináší celou řadu novinek a s tím i otázek a nových problémů. Úprava právnických osob je provedena v části první, hlavě druhé, dílu třetím NOZ. Základní ustanovení nalezneme ještě v dílu prvním – všeobecná ustanovení o osobách.

Všeobecná ustanovení

V dílu prvním (§ 15–22) se zakládá právní subjektivita osob (práva a povinnosti může mít jen osoba) a pravidlo přičitatelnosti práv a povinností pouze osobám.

Nové je pravidlo, podle nějž zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnost tomu, co osobou není, přičte se právo nebo povinnost osobě, které podle povahy právního případu náleží. Jde o reakci na část judikatury obecných soudů, která v těchto případech odmítala věcně jednat a zbavovala se věcí odkazem na nedostatek aktivní či pasivní legitimace. Tento formalismus sice překonal Ústavní soud (IV.

ÚS 22/03), ovšem pouze v mezích procesního práva, požadavkem na povinnost učinit výzvu k odstranění vad podání. Od 1. 1. bude přičitatelnost právnické osobě dána přímo zákonem v rovině hmotného práva. Typickým příkladem jsou různé úřady (právní subjektivitu má v těchto případech pouze stát, případně územní samosprávný celek), nebo obchodní značky (subjektivitu má osoba, která značku vlastní). Z nesprávného označení již nebudou moci být vyvozovány škodné následky pro toho, kdo je použil, je-li identita příslušné osoby zjevná.

            Již v minulém dílu jsme si vysvětlili, že fyzická osoba – člověk má svá přirozená práva vrozená, nemá je tedy díky zákonu; zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany. Vzorem tohoto přístupu není jen moderní pojetí lidských práv, ale více než 200 let starý rakouský zákoník, jehož osvícenský duch stanovil tuto tezi (§ 16 ABGB). U právnických osob je tomu ale jinak. Nový občanský zákoník se výrazněji než ten stávající odklonil od organického pojetí právnických osob ve prospěch tzv. koncepce fikce. To znamená, že právnická osoba nemůže existovat jako subjekt práva sama od sebe, ale jen díky zákonu. Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná (§ 20/1 NOZ).

            Fikční koncepce má podstatné důsledky, neboť nepovažuje právnickou osobu za reálnou osobu, ale za právní fikci. Z toho vyplývají rozdíly v její právní osobnosti i svéprávnosti oproti osobám fyzickým.

Právnická osoba není rovna v právech osobám fyzickým, může mít jen taková práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou. Výrazná nerovnost je v právech osobních, právu rodinném a dědickém. Nerovnost je i v tom, že u fyzických osob jsou prakticky všechny statusové otázky upraveny kogentně, zatímco u právnických osob to lze říci jen u základních náležitostí směřujících navenek, jinak je jejich vnitřní uspořádání věcí dohody a potřeb. Dispozitivní formulace jsou uváděny v NOZ výslovně odkazem na stanovy, ale ne vždy. V některých případech bude nutno rozlišit kogentní a dispozitivní úpravu podle povahy ustanovení.

            Naopak rovnost s osobami fyzickými je v oblasti majetkových práv a závazků, ale ani tam není absolutní, neboť v některých typech smluv nemohou právnické osoby jako určitá smluvní strana vůbec vystupovat (při nájmu obydlí, při výměnku, smlouvě o důchodu, péči o zdraví apod.). Vyskytují se však i opačné případy, kdy zákon dovoluje právnickým osobám více než osobám fyzickým, např. § 83 NOZ: Souvisí-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka s jeho činností v právnické osobě, může právo na ochranu osobnosti uplatnit i tato právnická osoba.

            Novinkou oproti stávajícímu právu je podpůrný dopad NOZ i na právnické osoby veřejného práva. Pravidla stanovená v NOZ se na ně použijí, slučuje-li se to s jejich právní povahou a pokud nestanoví jinou úpravu zákon, podle nějž byly zřízeny. I to má podstatné důsledky, neboť na právnické osoby veřejného práva dopadnou např. požadavky na profesionalitu jednání členů orgánů (§ 159 NOZ), korporační loajalitu (§ 212 NOZ) aj. Za právnickou osobu se pro účely soukromého práva považuje i stát.

            Novinkou, byť pouze v textu zákona, nikoli v jeho výkladu, je doplnění definice osoby blízké o právnické osoby, pokud jde o ochranu majetkových zájmů třetích osob (zejm. možnost odporovat právním úkonům zkracujícím věřitele, resp. od 1. 1. namítat jejich relativní neúčinnost, viz § 589 a násl.). Vztah blízkosti je dán mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje.

Rejstřík

Spolu se sjednocením obecné úpravy právnických osob v NOZ se dočkal sjednocení i veřejný rejstřík osob. Po dlouhých sporech rozhodla vláda o ukončení roztříštěnosti evidencí na ministerstvu vnitra (spolky) a na soudech (ostatní právnické osoby soukromého práva) a svěřila vše rejstříkovým, tj. krajským soudům. Ani po nabytí účinnosti NOZ sice nebude obsahovat rejstřík vedený soudy údaje o všech právnických osobách, neboť v něm nebudou osoby veřejného práva, např. obce, vysoké školy, příspěvkové organizace, ale takový úkol se jevil při množství veřejnoprávních úprav a odporu jejich gestorů jako nesplnitelný.

Navíc samostatné veřejné rejstříky pro tyto osoby splňující požadavky publicity dle NOZ existují, takže sjednocení zde nebylo nutné, pouze by bylo vhodné. Největším přínosem tak zůstane sjednocení spolků, které jsou základní formou právnické osoby soukromého práva, existuje jich více než 100 tisíc a dosavadní evidence na ministerstvu vnitra nezobrazuje statutární orgány, historii ani sbírku listin.

            Rejstříkové soudy povedou v jediné veřejně přístupné aplikaci spolkový rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů, rejstřík společenství vlastníků jednotek, obchodní rejstřík a rejstřík obecně prospěšných společností. Zápis v rejstříku bude mít účinky formální i materiální publicity. Novinkou, na kterou se mohou těšit ti, kterým jde o rychlost zápisu, bude možnost notářů provádět zápisy přímým vstupem do rejstříku, pokud bude podkladem notářský zápis. Založení právnické osoby či změnu údajů o ní tak bude možné provést na počkání online. Hmotnou i procesní úpravu z dnešního obchodního zákoníku a OSŘ nahradí od 1. 1. nový rejstříkový zákon.

Ustavení a vznik

NOZ opouští pojem „založení“ právnické osoby a používá obecnější termín „ustavení“. Ten zahrnuje jak založení právnické osoby projevem vůle, tak její zřízení působením veřejné moci (zákonem nebo rozhodnutím). Minimálními požadavky na zakladatelské právní jednání jsou určení názvu, sídla (postačí uvést město, přičemž konkrétní sídlo může být i v bytě), předmětu činnosti, statutárního orgánu a jeho prvních členů.

Pro zakladatelské právní jednání (nejčastěji půjde o stanovy) se vyžaduje písemná forma.

            Na vzniku právnické osoby až zápisem do rejstříku se nic nemění, stejně jako na jednání před vznikem, které se přebírá z ObchZ. Z ObchZ se přebírají a doplňují též ustanovení o obchodní firmě pro obecná ustanovení NOZ o názvu právnické osoby a ustanovení o přemístění právnické osoby ze zahraničí nebo do něj. Novinkou jsou ustanovení o účelu právnických osob, včetně definice zakázaných osob a veřejně prospěšných osob.

Orgány

Podle fikční teorie jsou právnické osoby umělými útvary s právem přiznanou právní osobností. Nemohou však samy jednat, pojem svéprávnosti je pro ně irelevantní a jsou zastupovány statutárními orgány. NOZ přestává rozlišovat jednání za právnickou osobu a zastoupení a půjde ve všech případech o zastoupení, ať již bude jednat za právnickou osobu její jednatel, nebo zmocněný advokát. Jednajícím fyzickým osobám se budou přičítat atributy svéprávnosti, dobré víry, znalosti apod.

            Určení orgánů právnických osob bude více než dosud jejich vnitřní věcí. Z obecné úpravy v občanském zákoníku vyplývá pouze povinnost mít definován a obsazen statutární orgán. Některé další orgány stanoví jednotlivé úpravy konkrétních forem právnických osob, zejména zákon o obchodních korporacích, i ten však přináší liberalizaci (např. možnost volby mezi dualistickým a monistickým modelem řízení akciové společnosti). U spolků je zákonnou povinností pouze statutární orgán. NOZ sice upravuje nejvyšší orgán, členskou schůzi, kontrolní komisi či rozhodčí komisi, ale jejich určení je věcí stanov. Kontrolní ani rozhodčí komise nemusejí být zřízeny vůbec a funkci nejvyššího orgánu může vykonávat statutární orgán.

            Zásadní novinkou je možnost, aby členem orgánu právnické osoby byla jiná právnická osoba.

Vůbec přitom nejde o nějaký akademický pokus, ale o velmi praktickou možnost využitelnou zejména v koncernovém řízení (např. jednatelem dceřiné společnosti může být její matka, statutárním orgánem pobočného spolku může být hlavní spolek apod.).

            NOZ přináší dispozitivní pravidla pro jednání kolektivních orgánů právnických osob, včetně možnosti distančního rozhodování per rollam. Člen voleného orgánu bude moci též zmocnit pro jednotlivý případ jiného člena téhož orgánu, aby za něho při jeho neúčasti hlasoval.

            Nemá-li právnická osoba způsobilé orgány, bude jí moci chybějící orgány dojmenovat soud, případně jí bude moci ustanovit opatrovníka.

Korporační loajalita

Nově je upravena povinnost profesionality a odpovědnosti za výkon funkce v orgánech právnických osob. Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky. V opačném případě odpovídá právnické osobě za škodu a do výše nezaplacené škody ručí i za splnění dluhů jejím věřitelům. Člen voleného orgánu může z funkce odstoupit; výkon funkce zaniká uplynutím dvou měsíců od dojití oznámení o odstoupení právnické osobě.

            Korporační loajalita nedopadá jen na členy orgánů právnických osob, ale i na řadové členy (společníky, akcionáře apod.). Podle § 212 NOZ se člen korporace přijetím členství v korporaci zavazuje chovat se vůči ní čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy. Ve vazbě na obecně stanovený zákaz zneužití práva v § 8 NOZ se stanoví, že zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku, rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet. Návrh musí být podán do tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu došlo. Jde o konkretizaci dnešního zákazu zneužití většiny nebo menšiny a zákazu diskriminace podle § 56a ObchZ.

            I řadoví členové budou za dodržování korporační loajality odpovídat, a to jak vůči právnické osobě, tak i vůči jiným členům, jimž by vznikla škoda znehodnocením jejich účasti na korporaci.

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.