(Jan Pavelka, David Šmída, epravo.cz, 23.10.2013) Dědická smlouva a odkaz jsou v rámci úpravy dědického práva v novém občanském zákoníku (,,NOZ“) pravděpodobně nejvýznamnějšími novinkami. Nejde však o instituty úplně nové, protože český, resp. československý, právní řád je znal ještě v dobách platnosti všeobecného občanského zákoníku, a vracejí se tak na českou právní scénu po více než padesáti letech. Nicméně v důsledku tohoto přerušení si k nim bude muset česká laická i odborná veřejnost znovu najít cestu. Úprava dědické smlouvy a odkazu, jakožto tradičních soukromoprávních institutů, značným způsobem rozšiřuje dosud chudé možnosti zůstavitele disponovat se svým majetkem. V následujících řádcích si proto podrobněji rozebereme úpravu těchto institutů.

Dědická smlouva

Dědická smlouva je především novým právním důvodem dědění a doplňuje tak stávající způsoby dědění ze zákona a ze závěti. Zákon výslovně stanoví, že zůstavitel touto smlouvou povolává druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka. Uzavřením dědické smlouvy vzniká smluvnímu dědici právo být dědicem zůstavitele v případě jeho smrti. Toto právo je nepřevoditelné, nedohodnou-li se smluvní strany jinak.

Pro zůstavitele tak dědická smlouva představuje hlavně alternativu k závěti. Na rozdíl od ní však bude muset zůstavitel v případě dědické smlouvy jednat mnohem rozvážněji. Zatímco závěť je jednostranným právním úkonem, a jednu závěť tak lze kdykoliv nahradit závětí s jiným obsahem, dědická smlouva je dvojstranný právní úkon a vztahuje se na ni jedna ze základních zásad soukromého práva – pacta sunt servanda. Bude-li proto chtít zůstavitel změnit nebo zrušit jednou uzavřenou dědickou smlouvu, bude k tomu v zásadě vždy potřebovat souhlas smluvního dědice. Lehkovážné a nepromyšlené uzavření dědické smlouvy tak může v některých situacích zůstaviteli, ale i jeho dědicům, výrazně znepříjemnit život.

Náležitosti dědické smlouvy

Zákon stanovuje, že dědická smlouva může být uzavřena pouze ve formě notářského zápisu, a vyžaduje se osobní jednání smluvních stran, a tedy ji nelze uzavřít v zastoupení.

Základními subjekty jsou zůstavitel a druhá strana, která se sama stává smluvním dědicem, anebo je za smluvního dědice povolaná třetí osoba. Zůstavitelem pořizujícím dědickou smlouvou může být v zásadě jedině zletilá a plně svéprávná osoba. Je-li zůstavitel omezen ve svéprávnosti, tak může tuto smlouvu uzavřít pouze se souhlasem svého opatrovníka. Nesplnění výše uvedených podmínek má pak za následek neplatnost dědické smlouvy.

Předmět dědické smlouvy

Zůstavitel nemůže dědickou smlouvou pořídit o celém svém majetku, ale pouze o třech čtvrtinách. O zbylé jedné čtvrtině může pořídit v prospěch smluvního dědice závětí, ale ani v takové situaci nesmí být opomenut nepominutelný dědic.

Co do věcného rozsahu, zůstavitel může dědickou smlouvou pořídit o kterékoliv části svého majetku.  Pasiva přecházejí na smluvního dědice za stejných podmínek jako na dědice ze závěti nebo ze zákona.

Po uzavření dědické smlouvy může zůstavitel nadále libovolně disponovat se svým majetkem. Avšak smluvní dědic se může dovolat neúčinnosti zůstavitelova pořízení pro případ smrti nebo darovací smlouvy, které jsou neslučitelné s již uzavřenou dědickou smlouvou.

NOZ toto sice výslovně neupravuje, ale dědická smlouva může být uzavřena jako bezúplatná a rovněž jako úplatná.

Odkaz

Odkazem zůstavitel nařizuje určité osobě, aby odkazovníkovi vydala předmět odkazu. Odkazovníkovi tedy zřízením odkazu vzniká právo na vydání určité věci v případě, že zůstavitel zemře. Toto právo však nemá přímo vůči zůstaviteli, ale vůči dědici nebo odkazovníkovi. Vzhledem k tomu, že odkazy jdou k tíži pozůstalosti, je nevyslovenou podmínkou, že zůstavitel může nařídit vydání odkazu jen tomu, kdo má určitý prospěch z pozůstalosti.

Odkaz je sice systematicky správně zařazen do dědického práva, ale není děděním v pravém slova smyslu a odkazovník se nepovažuje za dědice. V případě odkazu především nedochází k univerzální sukcesi a na odkazovníka proto společně s odkazem nepřecházejí zůstavitelovi dluhy. Současný občanský zákoník sice tedy umožňoval, aby zůstavitel pořídil v závěti o určité konkrétní věci v pozůstalosti, ale společně s ní vždy přecházela i poměrná část pasiv. Vzhledem k tomu, že širší veřejnost mezi odkazem a děděním příliš nerozlišuje, mnohdy mohl být zůstavitel překvapen, že dle současné právní úpravy nemohl odkázat určitou věc, aniž by přešly i dluhy. Lze proto předpokládat, že právě v důsledku absence univerzální sukcese se odkaz rychle stane v praxi poměrně rozšířeným institutem.

Pořízení odkazu

Odkaz není samostatným pořízením pro případ smrti a může být pořízen pouze jako součást závěti, dovětku nebo dědické smlouvy. Proto i jeho forma bude následovat formu těchto primárních úkonů. To platí i pro podmínky zůstavitelovi způsobilosti pořídit odkaz.

NOZ připouští i možnost nařízení tzv. pododkazu, kterým zůstavitel nařídí odkazovníku, aby splnil další odkaz, přičemž jeho hodnota může být i vyšší než hodnota prvního odkazu.

Jednou nařízený odkaz lze odvolat, ale samozřejmě toto odvolání bude závislé od formy, ve které byl odkaz pořízen. Nicméně zákon stanovuje vyvratitelné domněnky odvolání odkazu úzce související se skutečností, že předmětem odkazu je určitá konkrétně vymezená věc. Jedná se např. o situaci, kdy zůstavitel zničí nebo trvale zcizí předmět odkazu.

Nenařídí-li zůstavitel splnění odkazu některému z dědiců konkrétně, jsou všichni dědicové povinni splnit odkaz dle poměru jejich podílů.

Předmět odkazu

Předmětem odkazu může být jakákoliv část pozůstalosti. NOZ výslovně upravuje tři druhy odkazů, a to odkaz věcí určitého druhu, odkaz určitých věcí a odkaz pohledávky. Zákon připouští i nařízení odkazu věci, která není součástí pozůstalosti. Jde-li v takovém případě o věc určenou druhově, a nestanoví-li zůstavitel výslovně že má být vydána z pozůstalosti, je osoba, jíž byl odkaz nařízen, povinna tuto věc obstarat. U odkazu individuálně určené věci, která není součástí pozůstalosti, musí zůstavitel výslovně stanovit, že tato věc má být koupena. Osoba povinná z odkazu se pak musí pokusit věc koupit, a pokud neuspěje, vyplatí se odkazovníkovi obvyklá cena.

Důležitým pravidlem je, že zůstavitel může zatížit pozůstalost odkazy maximálně tak, aby každý z dědiců měl alespoň jednu čtvrtinu svého dědictví nezatíženou odkazy. Překročí-li však zůstavitel tuto hranici, neznamená to neplatnost odkazu. Dědic však může uplatnit své právo na poměrné zkrácení odkazů. Neučiní-li tak a pozůstalost je zatížena odkazy natolik, že ji téměř vyčerpávají, má dědic právo pouze na náhradu nákladů spojených s vyřízením odkazu a na přiměřenou odměnu. Zákon počítá i se situací, že pozůstalost nebude postačovat k úhradě nákladů a odměny. V takovém případě je hradí odkazovníci dle poměru hodnot jejich odkazů a dědic má zadržovací právo k odkazům jako zajišťovací prostředek.

Nabytí odkazu

Jak již bylo výše uvedeno, nařízením odkazu nabývá odkazovník pouze právo k vydání předmětu odkazu v případě zůstavitelovi smrti. Toto právo je za života zůstavitele nepřevoditelné a odkazovník o něm nemůže ani pořídit. Vlastnické právo k předmětu odkazu pak nabývá odkazovník samotnou smrtí zůstavitele, ten ale může stanovit i pozdější okamžik. V zásadě platí, že odkaz je splatný rok po smrti zůstavitele, ale v případě jednotlivě určených věcí, nebo odkazů pro dobročinné a veřejně prospěšné účely, může odkazovník požadovat vydání odkazu okamžitě.

Závěr

Dědická smlouva i odkaz nepochybně přináší do českého dědického práva nové příležitosti, a oba instituty se určitě prosadí i v praxi. Současně přináší ale i určitá rizika. Jak bylo výše uvedeno, zrušit neuváženě uzavřenou dědickou smlouvu nemusí být pro zůstavitele vůbec jednoduchou záležitostí, ale rovněž v případě odkazu musí být dědicové obezřetní, aby včas využili svého práva ke zkrácení odkazů, pokud jimi zůstavitel nadměrně zatížil pozůstalost. Lze tak konstatovat, že v souladu s duchem celé rekodifikace soukromého práva kladou tyto instituty zvýšené nároky na bdělost jejich subjektů.

Autoři pracují v AK Havel, Holásek & Partners

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.