(František Korbel, Dana Prudíková, Právo & Byznys, 29.1.2014) Jak jsme již psali v minulých dílech, vlastnictví patří mezi absolutní majetková práva. Ta jsou charakterizována svým působením vůči všem (§ 976), tzn. i vůči třetím osobám, na rozdíl od relativních práv, která zavazují jen konkrétní smluvní strany. Vlastnictví je upraveno v § 1011–1114 a spolu s držbou (§ 987–1010), spoluvlastnictvím (§ 1115–1239), věcnými právy k cizím věcem (§ 1240–1399) a správou cizího majetku (§ 1400–1474) tvoří katalog věcných práv.

POVAHA VLASTNICKÉHO PRÁVA

Obecným ustanovením, které vymezuje vlastnické právo, je § 1011. Vlastnictvím člověka je vše, co někomu patří, a to jak věci hmotné, tak i věci nehmotné, tedy rovněž obchodní firma, patenty, průmyslové vzory nebo obchodní tajemství atd. Toto ustanovení navazuje na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo každého má stejný zákonný obsah a ochranu.

I proto dává NOZ vlastníku právo se svým majetkem v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z takového nakládání vyloučit. Vlastník má právo věc držet (ius possidendi) a pouze vlastník se může rozhodnout, jakým způsobem bude se svým majetkem disponovat (ius disponendi), má právo jej užívat, požívat jeho plody a užitky (ius utendi et fruendi). Vlastník tedy rozhoduje, jak bude věc zužitkována, má právo věc prodat, opustit ji, nakládá s ní volně dle své vlastní úvahy. Ani když se vlastník rozhodne svoji věc například pronajmout, na trvání vlastnického práva to nemá vliv. Vlastnickému právu jednoho odpovídá povinnost všech ostatních zdržet se všeho, co by vlastníka omezovalo ve výkonu jeho vlastnického práva.

OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA

To ovšem neznamená, že vlastnické právo je neomezené. Kromě faktu, že jsou pro vlastnické právo limitující meze zákona, tak svoji roli hrají také subjektivní práva jiných osob. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, například stavbou vlastního domu zasahovat na cizí pozemky atp.

            NOZ speciálně pamatuje na omezení vlastnického práva v důsledku tzv. imisí, které vnikají na pozemek sousedního vlastníka. § 1013 stanoví, že se vlastník musí zdržet všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka. Jedná se o výčet demonstrativní, tedy neúplný, který lze dle situace doplňovat o další imise, pokud by vnikaly v míře nepřiměřené místním poměrům na cizí pozemek a podstatně omezovaly jeho obvyklé užívání. Tento demonstrativní výčet byl v průběhu legislativního procesu rozšířen o situaci, kdy na cizí pozemek vnikne zvíře.

            Nový občanský zákoník konkretizuje stávající úpravu a rozlišuje: 1. přímé imise (například svádění vody na cizí pozemek), které jsou zakázány vždy, a není nutné zkoumat, jakým způsobem zasahují do vlastnických práv souseda.

2. nepřímé imise (například hluk, prach či kouř, které vnikají na cizí pozemek; imise je způsobena jako vedlejší produkt lidského jednání), které jsou zakázány, pokud přesahují míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. V případě sporu tedy bude soud zkoumat místní poměry a zjišťovat, nakolik je přiměřené, že v místě například hlučí diskotéka či páchne kravín, a jakým způsobem to žalobce omezuje.

3. imise z úředně schváleného provozu (například obtěžující provoz diskotéky, ke které dostal provozovatel povolení od městského úřadu), za které náleží dotčenému člověku pouze peněžitá náhrada (tj. nelze požadovat, aby provozovatel diskotéku zavřel).

SOUSEDSKÉ VZTAHY

Tradičně velmi citlivé bývají vztahy mezi vlastníky sousedních pozemků. Proto jim zákoník věnuje speciální pozornost a upravuje je daleko podrobněji než stará právní úprava. Snaží se tak preventivně upravit příčiny potenciálních sousedských sporů.

            Vlastník pozemku musí bez zbytečného odkladu vydat cizí movitou věc, která se ocitla na jeho pozemku, jejímu majiteli, jinak mu musí umožnit vstup na pozemek a věc si vyhledat. Zvolené řešení tak sleduje ochranu obou vlastníků.

Pokud movitá věc způsobí na cizím pozemku škodu, může ji vlastník pozemku zadržet, dokud nebude věc vyřízena (například nahrazením vzniklé škody či poskytnutím jiné jistoty). Vlastník může na sousedově pozemku stíhat chované zvíře, například kočku, psa, slepice či roj včel. Pokud by zvíře způsobilo na sousedově pozemku škodu, musí ji vlastník zvířete nahradit. Široce diskutovaná úprava týkající se roje včel má v kodexu své opodstatnění, protože úpravu týkající se zvířat nelze vztáhnout na jednotlivé včely. Pokud by vnikla na cizí pozemek samostatná včela, vztáhne se na ni ustanovení o imisích. Jednotlivé včely jsou věc ničí, naproti tomu roj včel je stále v majetku vlastníka roje, a to až do chvíle, než tento roj vletí do cizího obsazeného úlu. Pak nabývá vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě.

            Plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náležejí vlastníkovi sousedního pozemku, pokud se nejedná o veřejný statek (například veřejný park či cestu). Stejně je tomu i s listím, které si po opadání musí uklidit každý vlastník pozemku sám, bez ohledu na to, z jakého stromu spadlo.

Musí se nicméně jednat o plody spadlé, soused nemůže bez svolení plody otrhat, i kdyby rostly nad jeho pozemkem. Pokud ale soused vlastníka požádá, aby odstranil kořeny nebo větve přesahující na jeho pozemek, protože mu působí škodu (například mu stíní), a vlastník tak neučiní v přiměřené době, může podrosty a převisy odstranit sám soused. Musí však postupovat šetrně a k úpravám přistoupit ve vhodné roční době.

            Vlastník pozemku může také z rozumných důvodů požadovat, aby soused nevysazoval stromy v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající výšky přes tři metry jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků tři metry a pro ostatní stromy 1,5 metru.

            Vlastník pozemku může žádat, aby soused neupravoval pozemek takovým způsobem, že jeho dům ztratí náležitou oporu, pokud by neprovedl jiné dostatečné opevnění. Vlastník pozemku může žádat, aby soused upravil stavbu tak, aby z ní nestékala voda nebo nepadal sníh nebo led na jeho pozemek, pokud se nejedná o přirozené svody. Vlastník níže položeného pozemku může žádat, aby vlastník výše položeného pozemku nebránil odtoku vody v rozsahu, ve kterém vodu sám nepotřebuje.

         &nbsnbsp;  Nově může vlastník pozemku žádat, aby se soused zdržel zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné hranice. Vlastník pozemku musí umožnit sousedovi vstup na svůj pozemek k nezbytné údržbě sousedního pozemku, pokud ji nelze učinit jinak. Pokud by ovšem soused vstupem na pozemek způsobil škodu, musí ji nahradit.

            Nově zákoník upravuje tzv.

rozhrady, které ukazují hranice mezi pozemky. Bývají jimi tradičně ploty, zdi, meze, strouhy, ale také tzv. prampouch. Pokud se neprokáže opak, považují se tyto rozhrady mezi sousedními pozemky za společné. Společnou zeď může každý užívat na své straně a každý nese ze své strany povinnost údržby. Pokud se hranice mezi pozemky nedají poznat, určí je soud podle poslední pokojné držby, tj. podle toho, jak byly vztahy mezi pozemky uspořádány v poslední době.

            Nový zákoník zná i institut nezbytné cesty. Nová úprava je oproti starému zákonu podrobnější.

O nezbytnou cestu může žádat vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat z důvodu, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Nezbytnou cestu přes pozemek souseda může soud povolit za náhradu a v nezbytné míře tak, aby byl pozemek zasažen a jeho vlastník obtěžován co nejméně.

Vlastníka nemovitosti, přes kterou má vést cesta, tedy nelze nepřiměřeně omezit. Pokud nemovitou věc bez přístupu obklopuje více pozemků, povolí se nezbytná cesta přes ten z nich, který představuje nejpřirozenější přístup. Pokud dojde ke ztrátě cesty v důsledku rozdělení pozemků, lze žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na dělení podílela. Existují ovšem i situace, za kterých soud nezbytnou cestu nepovolí.

Jedná se o situace, kdy škoda na nemovité věci souseda by zřejmě převýšila výhodu nezbytné cesty, nedostatek přístupu byl způsoben z hrubé nedbalosti či úmyslně tím, kdo o nezbytnou cestu žádá, nezbytná cesta je požadována jen za účelem pohodlnějšího spojení, nezbytná cesta má být vedena přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, či přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.

VYVLASTNĚNÍ

Zákoník umožňuje, aby byl vlastník za určitých okolností na svém vlastnickém právu omezen, či jej dokonce zbaven.

            K omezení dochází buď ve stavu nouze, nebo v naléhavém veřejném zájmu, a to jen na nezbytnou dobu a v nezbytné míře za podmínky, že účelu nelze dosáhnout jinak. Ve veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak, a na základě zákona lze věc i vyvlastnit.

            K omezení vlastnického práva či k vyvlastnění může dojít pouze za odpovídající náhradu poskytovanou většinou v penězích, pokud si strany neujednají jinak. 

OCHRANA VLASTNICKÉHO PRÁVA

Ochranu vlastnického práva lze realizovat v případě, že selžou všechny mimosoudní prostředky (tedy především dohoda s rušitelem práva) prostřednictvím vlastnických žalob u soudu. Rozlišujeme buď žalobu na vydání věci neboli reivindikační (§ 1040), a žalobu zápůrčí neboli negatorní (§ 1042). Zákoník ještě v § 1043 předpokládá žalobu z domnělého vlastnictví neboli žalobu publiciánskou.

            Žalobou na vydání věci se může její vlastník domáhat vydání neprávem zadržované věci. Věc musí být v žalobě dostatečně individualizovaná, aby bylo z rozsudku patrné, o jakou věc konkrétně se jedná. Věc musí být tedy rozeznatelná od jiných věcí téhož druhu, tj. nelze žádat o vydání druhově určených věcí. Žalovat na vydání věci nemůže ten, kdo vlastnické právo k věci nabyl tím, že věc svým jménem nabyvateli zcizil. Zákonodárce tak chtěl zabránit tomu, aby zcizitel těžil z vlastního protiprávního jednání.

            Zákoník nově upravuje zápůrčí žalobu, kterou se vlastník věci brání proti jinému rušení vlastnického práva, než je zadržování či odnětí věci. Jde zejména o žalobní návrhy, aby se žalovaný zdržel dalšího rušení vlastnického práva a odstranil následky svého jednání uvedením do předešlého stavu.

            Nově se také upravuje ochrana domnělého vlastnického práva.

Kdo drží věc poctivě a oprávněně, může se žalobou z domnělého vlastnictví domáhat vůči všem, kdo mají slabší právo, ochrany své držby stejným způsobem jako vlastník věci. Bezúplatné nabytí vlastnického práva se považuje oproti nabytí držby za úplatu za slabší právní důvod.

Převzaté texty nevyjadřují názor Ministerstva spravedlnosti ČR.