Podle ustanovení § 2287 OZ může nájemce vypovědět nájem bytu, nebo nájem domu, sjednaný na dobu určitou, „změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě vycházely, do té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval“. Toto ustanovení však postrádá pravidla o délce výpovědní doby, což představuje mezeru v zákoně, protože zákon počítá s možností výpovědi bez výslovného sjednání, počítá s výpovědní dobou, avšak nestanoví její délku. Expertní skupina se shodla, že tento případ je proto nutné řešit použitím analogie, tedy postupem, s nímž OZ počítá v ustanovení § 10 odst. 1. Pro vyplnění této mezery má být nalezeno takové ustanovení, které se týká právního případu, jež je co do svého obsahu a účelu nejbližší ustanovení § 2287 a kterým je tříměsíční výpovědní doba stanovená v § 2231 odst. 1 OZ pro nájem nemovité věci sjednaný na dobu neurčitou.

 Více si můžete přečíst zde. (341.6 kB, Adobe Acrobat dokument)