Soudkyně tribunálu Soudního dvora Evropské unie prof. JUDr. Irena Pelikánová, DrSc. momentálně zasedá ve čtyřčlenné expertní komisi, která pomáhá ministerstvu s přípravou novely občanského zákoníku. Její názor na podobu a rozsah novelizace jsme zjišťovali v přestávce mezi intenzivními jednáními, která probíhala minulý týden v prostorách Zotavovny Přední Labská.

1/ Jak byste zhodnotila dopady nového občanského zákoníku?

Osobně situaci hodnotím tak, že se potvrzují pochybnosti, které jsem měla od samého počátku, ba ještě dlouho a dlouho poté před přijetím návrhu nového občanského zákoníku. Je v něm množství problémů, které jsou problémy někdy velmi praktickými, někdy ale jde o problémy v teoretické koncepci, která příliš zasahuje do právního pojmového aparátu, jenž u nás existoval a prošel určitým vývojem, jejž nelze zcela pominout. Souhlasím s tím, že bylo zapotřebí posunout se dál od předchozího stavu, kdy jsme měli občanský zákoník schválený v šedesátých letech, který byl sice novelizován, ale žádná novela z něj nemohla udělat kodex vyhovující zcela odlišnému společenskému systému, než pro jaký byl připraven. Bylo to řešení provizorní. Již od roku 1990 bylo naprosto evidentní, že se musí připravit nový občanský zákoník (myšlenka recepce zahraničního občanského zákoníku byla bohužel vždy odmítána). Bylo také evidentní, že určité a nemalé diskontinuity jsou nevyhnutelné. Situace v roce 1990 a v roce 2012 se však zásadně lišila. Co bylo možné v devadesátých letech, stalo se velmi obtížným o dvacet let později.

Myslím si, že v novém občanském zákoníku je diskontinuit příliš mnoho a leckdy jsou zbytečné. Pokud by vše byla jen otázka diskontinuit, nebylo by to nejhorší. Problematické ale jsou zásahy do pojmové struktury práva a samozřejmě i doktrinálního zpracování. Právo není nahodilý systém pravidel. Právo není systém, který bychom mohli zcela podle své libosti měnit a konstruovat. Právo musí mít určitou vnitřní logiku a zejména je nutno dbát na zachování co největší stability. Právo musí reflektovat mimoprávní realitu v jejím aktuálním stavu. Narušit stabilitu lze, je-li to skutečně nevyhnutelné. Občanský zákoník musí zapadat do kontextu celého právního řádu a není v hierarchii práva na nejvyšší pozici. Zákonodárství musí respektovat určité základní pojmy. A mnohé pojmy jsou internacionální. Už pro komunikaci s jinými členskými státy Evropské unie například potřebujeme mít určité – řekla bych – pojmové porozumění. Ve chvíli, kdy si vytvoříme jakýsi zcela autarkní systém pojmů, nebudeme schopni komunikovat. Zcela se zapomíná, že naše právo je součástí práva Evropské unie. Musíme mít pojmový systém, který je slučitelný s pojmovým systémem Evropské unie, což znamená se systémem ostatních členských států i práva Evropské unie. A tady všude narážíme na množství problémů.  Na místo pokroku v harmonizaci s právem EU učinil nový občanský zákoník leckde dokonce krok zpět.

2/ Mohla byste uvést konkrétní příklady problematických míst v zákoně, které by se měly stát předmětem chystané akutní novelizace?

Pokud jde o novelizaci, je nutno rozlišovat to, co je určitým technickým omylem, chybou, problémem poměrně snadno odstranitelným. A na druhé straně problémy hlubší, závažné, koncepční. Vidím nebezpečí, že některá řešení, která jsou velice pochybná z hlediska koncepčního, se příliš vžijí, a že je právní praxe nějakým způsobem přijme. A potom, i když budeme vědět, že jde o nevyhovující řešení, budeme se s nimi velice těžko rozžehnávat. Myslím si proto, že rychlý zásah je tu důležitý.

Když chcete nějaké příklady, myslím, že zásadně vadná je konstrukce právnické osoby jako striktně chápané pouhé fikce. Konstrukce orgánů, které vlastně nejsou orgány, protože je vidím jenom jako jakési slepeniny jednotlivých členů těchto orgánů. Jde o odhlížení od sociální reality. Každý jednotlivec, a může to být i neprávník, si v běžném životě uvědomuje, že právnické osoby existují, že se nějakým způsobem chovají, a že ten způsob je odlišný od chování jednotlivců, které v nich jsou. Jde o anachronismus, který neobstojí ani v kontextu s naším právním řádem, protože ten vychází z reality právnických osob. Máme přece správní odpovědnost právnických osob, máme upravenu trestní odpovědnost právnických osob. Jak je možno v tomto kontextu považovat právnické osoby za nesvéprávné? Právo Evropské unie pojímá právnické osoby jako reálně existující entity. Dokonce jde dál a konstruuje i určité právní aspekty podniků, čili skupin právnických osob. Přiznává jim práva, povinnosti i odpovědnost.

Druhým základním problémem je pojetí nicotnosti a neplatnosti v zákoníku, které také rozkládá obvyklé, rovněž mezinárodně používané pojmy. Otázka nicotnosti samozřejmě není jen otázkou českého práva. Je to otázka, se kterou se setkáváme všude. Nicotnost je v kodifikaci konstruována tak, že je ve skutečnosti absolutní neplatností. V důsledku toho nám ovšem chybí skutečná nicotnost. Chápat nicotnost jednotně je žádoucí. Ale není to jediná věc. Problematické je i to, že máme tolik obecných ustanovení o právnických osobách. Když se podíváte do jiných úprav, zjistíte, že obecná úprava právnických osob bývá velmi skromná. Rozsáhlejší je potom úprava jednotlivých typů právnických osob. Mít velkou skupinu obecných ustanovení, ve značné části převzatých z našeho práva obchodních společností, která mají dopadat na všechny právnické osoby – když víme, jaká je jejich variabilita, protože máme právnické osoby soukromého práva, veřejného práva atd., to je riskantní. Ve skutečnosti se ona obecná ustanovení většinou neuplatní, protože budou platit zvláštní úpravy. Pokud by se ale uplatnit měla z důvodu absence úpravy určité formy právnické osoby, nelze dnes předvídat, jaké to bude mít důsledky. Je to řešení nevyzkoušené, bezprecedenční, a proto riskantní. A příkladů by mohlo být víc.

3/ Hovoříte o koncepčních změnách. Měly by být tyto koncepční změny řešeny takto krátce po nabytí účinnosti stávající právní úpravy?

To je samozřejmě problém. Na jedné straně si myslím, že čas je tu velice důležitým faktorem. Čím dříve budou změny zavedeny, tím méně se zakoření to nedobré a nejasné, co v novém občanském zákoníku je, a tím snadněji přejdeme na upravenou konstrukci. Není totiž jisté, že z více možných výkladů převáží ten nejlepší a nejsprávnější. Zkušenost ukazuje, že tomu bývá právě naopak. Na druhé straně je jasné, že je třeba úpravy velice důkladně promyslet, aby nedošlo k nevhodným zásahům, které by mohly udělat více škody než užitku. A kapacity, které se mohou věnovat této práci, jsou velice omezené. Je to obtížná volba.

4/ Nemělo by se tedy spíše počkat na rozhodovací činnost soudů?

Je to těžké. Když chcete počkat na rozhodovací činnost soudů, tak byste čekal deset let a bez záruky, že soudní praxe najde nejlepší řešení. Než se spory dostanou k Nejvyššímu soudu, bude to trvat hodně dlouho, a potom už nastane ten stav, o němž jsem mluvila, totiž že praxe se s tím nějak naučí žít. A zase pak přinášet další diskontinuitu a zvětšovat právní nejistotu tím, že řekneme, tak teď ne, teď zas uděláme krok zpátky, je také problematické. Proto říkám, že je ve veřejném zájmu udělat změny co nejdříve. Což samozřejmě neznamená, že se už později nebude nic měnit. Obávám se, že ten zásah byl tak obrovský i v navazujících zákonech, že novelám neunikneme. To je prostě cena, kterou platíme za to, že občanský zákoník nebyl dostatečně dobře připraven. Neuváženým přijetím kodifikace byla narušena právní jistota a předvídatelnost právního řešení, tedy základní atributy právního státu. Návrh nebyl dostatečně oponován, veřejnost o něj měla minimální zájem do té doby, než byl schválen. Takže všechno procházelo globálně, aniž se do textu někdo moc díval. Cena za to vše je nesmírně tvrdá, těžká a budeme ji muset zaplatit. Jsme v takové situaci, kdy krok zpátky se dá těžko udělat. Cesta ke stabilitě v této situaci je otázkou několika desítek let. Proto si myslím, že je obtížné vytýkat někomu, kdo se snaží situaci zlepšit, že se snaží ji zlepšit. Samozřejmě že se může stát, že nějaké negativní efekty úpravy budou mít, to asi úplně vyloučit nejde.

5/ Mohla byste shrnout dosavadní průběh jednání expertní komise ohledně připravované novely?

Zhodnotila bych ho velice pozitivně, protože si myslím, že se tu sešli lidé, kteří jsou vedeni jediným společným zájmem – udělat něco pro zlepšení situace. Nejsou absolutně zatíženi představou za každou cenu všechno měnit – naopak. Je tu velmi silný zájem zasahovat do nového občanského zákoníku v té nejmenší možné míře a jen tam, kde jsme si jisti, že zásah bude pozitivní. Ale jde o nekonečně těžký úkol. My to víme, ale cítíme se být ve slepé uličce: chceme-li situaci zlepšit, musíme jít do rizika, že možná se úplně všechno nepovede.

6/ Budete dál spolupracovat na úpravách kodexu i při případných dalších jednáních?

Já stejně jako všichni ostatní se budeme velice snažit, abychom se mohli prací účastnit. Každý z nás má ale i nějaké jiné úkoly. Jsou tu dva soudci, vysokoškolští učitelé, advokát. Můžeme se snažit, ale v jaké míře se to všechno podaří, nelze předvídat. Jediné, co můžeme nabídnout, je, že v rámci svých možností poskytneme součinnost.

Tiskový odbor Ministerstva spravedlnosti ČR