Co upravuje obecná část občanského zákoníku

V ustanoveních obecné části zákoníku jsou především vymezeny jednotlivé pojmy, se kterými následně text občanského zákoníku pracuje. Obecná část je upravena v § 1 – 646. Osu celé úpravy občanského zákoníku představuje člověk a jeho zájmy. Právní postavení člověka jako jednotlivce, včetně úpravy práv výlučně a přirozeně spjatých s jeho osobou, je klíčové téma také první části zákoníku. První část upravuje následující tématické okruhy:

Předmět úpravy
Osoby
Právní zastoupení
Věci a jejich rozdělení
Právní skutečnosti

Podnikání

 

 

Obecně o soukromém právu

Soukromé právo zahrnuje práva a povinnosti vznikající ze vzájemného styku osob sobě si rovných a z jejich vůle (§ 1). Rozdílně od veřejného práva, které se týká organizace státu a uplatňování veřejné moci, vzniká soukromé právo v privátní sféře, „zdola“. Jeho hlavním zdrojem není zákon, ale svobodná vůle odrážející se zejména ve smlouvě. Občanský zákoník otvírá co nejširší rámec svobodné iniciativě jednotlivce a jeho právu uspořádat si soukromý život podle svého a usilovat o vlastní štěstí. Většina jeho ustanovení je dispozitivních, platí tedy, že se použijí, neprojeví-li strany jinou vůli. Ta je obecně omezena hledisky dobrých mravů, veřejného pořádku a postavení osob.

Příklad: Dobrým mravům odporuje poskytnutí úvěru za výrazně nepřiměřený úrok. Je-li souzen zjevně nevinný a dá-li jeho matka soudci úplatek, aby syna zprostil obžaloby, odporuje to veřejnému pořádku. Slib platby za zabití člověka odporuje dobrým mravům i veřejnému pořádku. Smlouva, kterou se člověk vzdá svéprávnosti, je v rozporu s právem týkající se postavení osob.

Právo soukromé a veřejné

Soukromé právo se týká styku soukromníků, veřejné právo styku jednotlivce s orgány veřejné moci. Obě oblasti právního řádu se prolínají (soukromé právo se publicizuje, veřejné privatizuje). Přesto zůstávají zásadně odděleny: jejich uplatňování sleduje různý účel (§ 1). Při rozhodování podle veřejného práva je podstatný veřejný zájem, v soukromém právu je podstatný soukromý zájem.

Příklad: Veřejnému zájmu může odpovídat zrušení městského parku v sousedství klidné vilové čtvrti a povolení stavby užitečného, ale hlučného zařízení (letiště, továrny, autobusového nádraží) na místě parku. Zároveň takové opatření vede k poklesu cen nemovitostí v sousedství, změna situace povede k snížení nájmů apod. Dotčení vlastníci se sice nemohou domoci, aby zařízení bylo odstraněno, ale náleží jim finanční kompenzace.

Zásadně platí, že rozpor s právem veřejným nemusí znamenat rozpor s právem soukromým a naopak.

Příklad: Smlouva o nájmu bytu, vztahující se k prostoru funkčně odpovídajícímu běžným požadavkům na byt, nemá být neplatná jen proto, že prostor byl ve stavebním řízení určen k užívání jako nebytový prostor (podle současné úpravy smlouva neplatná je a nájemce není chráněn).

Zásady soukromého práva

Soukromé právo nestojí jen na psaném textu zákona, ale vyvěrá i z obecných zásad (§ 2 – 8), z nichž některé jsou psané, jiné nepsané. Nejvýznamnější jsou: chovat se poctivě (v souladu s dobrými mravy), nikomu bezdůvodně neškodit a dát každému, co mu patří. S tím souvisí ochrana dobré víry, která se u každého předpokládá (nedostatek dobré víry musí být dokázán). V soukromém styku má každý právo očekávat od jiných, že se budou chovat jako normální lidé.

Příklad: Při chůzi po chodníku mohu očekávat, že se chodec přede mnou zastaví u výkladní skříně, ale nemohu předvídat, že mi chodec za mnou podtrhne nohu.

Podstatné je hledisko běžné opatrnosti, nikoli přehnané úzkostlivosti. Přihlásí-li se však někdo k určitému povolání (automechanik) nebo stavu (student lékařské fakulty), je důvod předpokládat, že vykazuje znalosti a dovednosti spojené s takovým povoláním nebo stavem. To nemá význam jen při plnění smluv uzavíraných s profesionály, ale i v jiných souvislostech, např. při poskytnutí rady.

Zásady soukromého práva navazují na ústavní principy (§ 2 odst. 1) a sledují důraz na hodnotové hledisko, které má přednost před hlediskem formálním. Výklad a použití právního předpisu nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3).

Příklad: Státní organizace navrhne občanovi se základním vzděláním, aby se jí převedl pozemek vedle jejího areálu s tím, že ze svého vlastnictví oddělí a jemu převede stejně velkou část svého pozemku přiléhající k druhé straně občanova domu. Občan souhlasí. Státní organizace s občanem uzavře smlouvu o převodu jeho pozemku. Současně nechá vyhotovit geometrický plán oddělující příslušnou část jejího pozemku a navrhne zápis změny vlastnických práv do evidence nemovitostí, ale s občanem na jeho nový pozemek opomene uzavřít smlouvu písemně. Přesto státní orgán zapisující vlastnická práva k nemovitostem návrhu vyhoví a změnu vlastnictví k oběma pozemkům zapíše. Občan je v dobré víře, že geometrický plán a návrh stačí, tím spíš, že transakce proběhla ve státní režii. Po sedmi letech stát žaluje, že je stále vlastníkem převedeného pozemku, protože převodní smlouva neměla písemnou formu. Dnes soud žalobě vyhoví. Nová úprava bezduchému formalismu brání.

Význam občanského zákoníku

Soukromé právo sice klade důraz na projev soukromé vůle a smlouvu a dává jim co možná přednost, ale jeho ustanovení mají zejména význam v tom, že jednak dávají návod k racionálnímu jednání, jednak ulehčují soukromý styk. To platí i pro občanský zákoník, který zároveň sleduje, převážně kogentními ustanoveními, snahu o zachování určitého řádu. Zejména se to týká práv jednotlivce působících vůči všem (typicky např. vymezením obsahu vlastnického práva nebo stanovením, jak se toto nabývá a pozbývá) a také ochrany slabšího (nezletilého, člověka v tíživé situaci, ale i laika ve styku s profesionálem, nájemce bytu apod.).

Občanský zákoník vytváří obecný základ soukromého práva (§ 9). To je dáno třemi základními funkcemi:

Občanským zákoníkem se řídí všechna soukromá práva i povinnosti osob, nejsou-li upraveny ve zvláštních zákonech.

Příklad: Zákon směnečný a šekový má vlastní úpravu, jak se počítá čas; tato úprava se použije pro směnky a šeky přednostně před občanským zákoníkem. Naproti tomu zákon o dluhopisech nebo zákon o vlastnictví bytů neupravuje počítání času, proto se uplatní ustanovení občanského zákoníku.

Občanský zákoník shrnuje ustanovení o osobním stavu osob (tzv. statusové otázky). Stanoví, jaké právní následky má početí a narození člověka i jeho smrt, kdy člověk nabývá svéprávnosti, za jakých podmínek ho lze svéprávnosti omezit nebo zbavit, jak vzniká a zaniká manželství, jak vzniká a zaniká zapsané partnerství, jak vznikají a zanikají právnické osoby. Právě tím, že kodifikuje statusové otázky, plní občanský zákoník funkci kodexu.

Občanský zákoník je kodexem i proto, že látku soukromého práva systematicky pořádá a shrnuje do systému nejdůležitějších právních zařízení (institutů) týkajících se soukromého života. Nejdůležitější jsou: rodina, vlastnictví a smlouvy.

Výklad ustanovení zákona

I pro výklad ustanovení občanského zákoníku platí obecné zásady (§ 2 - 8). Kromě toho je třeba pamatovat, že pro určité situace může výslovná úprava chybět jak v občanském zákoníku, tak i ve zvláštních právních předpisech. Pak se takový právní případ posoudí podle analogie (obdoby), tedy podle ustanovení danému případu nejbližší (§ 10 odst. 1).

Příklad: Je-li stav nouze, musí vlastník strpět použití své věci v nezbytném rozsahu, na nezbytnou dobu a za náhradu. Stejná omezení však musí v takovém případě strpět například i nájemce budovy, třebaže zákon o nájemci výslovně nic neuvádí.

Mohou však nastat i zcela mimořádné případy, které nebude možné posoudit ani podle této metody. Mohou nastat také situace vůbec nepředvídané, vyvolané vývojem medicíny, techniky, přírodních věd, objevy apod. Ani v takových případech soudce nesmí odmítnout rozhodnutí, šlo by o odepření spravedlnosti. Proto se soudce poukazuje, aby v takových případech rozhodl podle zásad spravedlnosti.

Příklad: Přestože naše zákony zakazují klonování lidských bytostí, nelze vyloučit, že k tomu dojde nebo že k nám taková bytost bude dovezena. Pak by bylo nutné rozhodnout, má-li vůbec právní osobnost a řadu dalších otázek, třebaže na jejich řešení zákon nepamatuje.

 

Ochrana soukromých práv

K ochraně soukromých práv je povolán především soud (§ 12). Výjimkou je případ svépomoci. Zasahuje-li někdo do mého práva bezprostředně, mohu se bránit způsobem, který se jeví přiměřený situaci (§ 14).

Tyto zásady platí dnes a mají platit i do budoucna. Nový občanský zákoník doplňuje jen některá dílčí pravidla, např. ohledně předvídatelnosti rozhodnutí v jeho věci (§ 13).

 

Osoby jsou fyzické (lidé) a právnické. Každý, kdo je osobou, je způsobilý mít soukromá práva a povinnosti, má právní osobnost. Svéprávná je osoba, která je s to nabývat pro sebe soukromá práva a povinnosti z vlastní vůle (§ 15).

Fyzické osoby

Člověk má právní osobnost po celý svůj život (§ 15, 16). Náleží mu vrozená práva seznatelná samotným rozumem a citem; tato práva jsou nezcizitelná a nelze se jich vzdát (§ 19).

Plné svéprávnosti nabývá člověk dosažením 18 let, dříve (od 16. roku) lze získat jako dnes také sňatkem. Nově se navrhuje umožnit nabytí svéprávnosti také emancipací, je-li nezletilý schopen sám se živit a obstarávat si své záležitosti. Nezletilý tedy může ze své vůle dosáhnout přiznání svéprávnosti, je-li to v jeho zájmu (§ 37).

Příklad: Sedmnáctiletý má už rok vlastní zaměstnání, nastěhoval se do vlastního bytu, na rodičích není hmotně závislý. Podle současné úpravy přesto potřebuje souhlas zákonných zástupců k uzavření různých smluv (např. o odběru elektřiny, plynu apod.). Prokáže-li, že je dostatečně vyspělý, aby si své záležitosti zařizoval sám, bude mu podle nového zákona přiznána svéprávnost a jeho vůle v jeho soukromých věcech nebude podmiňována souhlasem rodičů.

Platná i nově navrhovaná úprava vychází z pojetí, že se osobnost nezletilých rozvíjí postupně a že se v návaznosti na to rozvíjí i jeho svéprávnost (osmiletý si může sám koupit lístek do kina, ale ne jízdní kolo; patnáctiletý si může sám koupit jízdní kolo, ale ne dům). Nově se navrhuje posílit jistotu třetích osob v závislosti na souhlas zákonného zástupce.

Příklad: Matka přivede do obchodu s elektronikou dvanáctiletého syna, dá mu svoji platební kartu a řekne: „Ať si koupí, co chce,“ a odejde ke kadeřníkovi. Syn si vybere mobilní telefon za 25 000 Kč a zaplatí jej. Nebude již možné namítat neplatnost smlouvy z toho důvodu, že nezletilý neměl souhlas ke koupi určité věci nebo že chyběl souhlas jeho otce.

Ve svéprávnosti lze člověka omezit, avšak jako dosud jen z vážných zdravotních důvodů a jen rozhodnutím soudu. Nově se navrhuje, že soudce musí člověka při rozhodování o jeho svéprávnosti zhlédnout a že k těmto zásahům do lidských práv lze přistoupit, jen nestačí-li mírnější postup. Kromě toho se zavádí nový institut nápomoci při rozhodování umožňující soudu člověka neomezovat ve svéprávnosti a ustavit mu osobu, která za člověka právně nejedná, avšak pomáhá mu v běžných činnostech.

Nový občanský zákoník výrazně zesiluje ochranu práva spojených s osobností člověka, jako jsou právo na život, zdraví, osobní svobodu, na jméno, čest, soukromí a další. Porušení těchto práv musí být odčiněno, stejně jako je tomu dnes, zadostiučiněním. Nově se ale dává přednost peněžitému zadostiučinění, které musí být poskytnuto vždy, nestačí-li jiný způsob (např. omluva) skutečnému a dostatečně účinému odčinění způsobené újmy. Zvláštní pozornost se věnuje zásahům do tělesné integrity (§ 93– 103).

Návrh občanského zákoníku zvláštními ustanoveními zakládá práva člověku zadrženého ve zdravotnickém zařízení (§ 104 – 110). Důvod zařazení této úpravy do občanského zákoníku je v tom, že taková opatření zasahují do lidské svobody, a tudíž spadají do rámce ochrany osobnosti víc než do zákona upravujícího ryze specializované profesní činnosti. Obdobně postupuje např. Rakousko nebo Švýcarsko.

Globalizovaný svět zkracuje vzdálenosti, ale volnost pohybu lidí přináší také nové jevy. Může se stát, že člověk náhle opustí své bydliště a jeho dosavadní okolí o něm nic neví. Je-li ženatý, má-li děti, je-li společníkem v obchodní společnosti apod., působí to značné potíže: např. určité majetkové dispozice vyžadují souhlas druhého manžela apod. Nově se proto zavádí institut nezvěstnosti (§ 66 – 70). Prohlásí-li soud určitou osobu za nezvěstnou, nepřihlíží se k potřebnosti jejího projevu vůle.

Právní osobnost člověka zaniká jeho smrtí. V běžných případech se smrt prokazuje úmrtním listem. Jsou i mimořádné případy, kdy tímto způsobem smrt prokázat nelze. Na to lépe než dosud pamatuje nová úprava důkazu smrti (§ 26) a prohlášení za mrtvého (§ 71 – 76). Důkaz smrti přichází v úvahu, jeví-li se jako jisté, že člověk zemřel, ač jeho mrtvé tělo nelze ohledat.

Příklad: Při letecké havárii se letadlo zřítí do moře. Prokáže-li se, že letadlem cestovala určitá osoba, přichází v úvahu důkaz smrti.

Prohlášení za mrtvého je naproti tomu spojeno s domněnkou smrti člověka, tedy kdy jeho smrt není zřejmá, ale kdy lze člověka za mrtvého prohlásit jen na návrh toho, kdo na tom má právní zájem.

Příklad: Účastník turistického zájezdu po afrických státech byl unesen teroristy a od únosu o něm není žádná zpráva. Pak může být po uplynutí stanovené doby (zpravidla sedmi let) prohlášen za mrtvého, navrhne-li to soudu např. jeho manželka.

Zjistí-li se však, že člověk, o němž soud rozhodl, že zemřel, je dosud naživu, k prohlášení za mrtvého se nepřihlíží.

Právnické osoby

Rozdílně od člověka s jeho přirozenými právy jsou právnické osoby umělé útvary, které vytváří právo, aby sloužily zájmům lidí. Od toho se odvozuje i odlišné právní postavení fyzických a právnických osob.

Právnické osoby slouží buď soukromým zájmům (např. běžná obchodní banka), anebo zájmu veřejnému (např. Česká národní banka). Právnické osoby veřejného práva proto nepodléhají ustanovením občanského zákoníku v míře, ve které to vylučuje jejich povaha, a řídí se hlavně zvláštními zákony (§ 20 odst. 2), např. zákonem o obcích, zákonem o ČNB, zákonem o vysokých školách apod. Pokud však obec, kraj nebo Česká lékařská komora vystupující jako soukromníci – např. jako smluvní strana nebo závětní dědic, mají vzhledem k zásadě rovnosti stejné právní postavení jako jiné osoby. To platí i o státu (§ 21).

Ustanovení nového občanského zákoníku rozlišují tři typy právnických osob: korporace, fundace a ústavy. Pro korporace (§ 212 – 304) je příznačné, že je tvoří členové nebo společníci neboli osobní složka (corpus = tělo). Pro fundace (§ 305 – 394) je naopak typické, že jejich základ (fundus) tvoří majetek určený k určitému účelu. V ústavech (§ 395 – 411) je osobní i majetková složka propojena: ústav nemá členy jako korporace, ale zaměstnance, a majetek ústavu není tak chráněn jako u fundací.

 

Ustanovení uvedená v této hlavě mají generální význam pro obecnou úpravu zastoupení osob. Nově zákoník označuje partii o smluvním zastoupení výrazem „smluvní zastoupení“ narozdíl od stávajícího názvu „zastoupení na základě plné moci“. Nesprávnost názvu uvedeného na druhém místě spočívá v tom, že právní důvod vzniku tohoto typu zastoupení představuje smlouva o zastoupení, nikoli až plná moc. Plná moc je jen jednostranné potvrzení, že zastoupení bylo ujednáno a vzniklo. V případě, že zástupce překročí zástupčího oprávnění, lhostejno z jakého právního důvodu vzniklo, může takové jednání zavázat zastoupeného, jen pokud to schválí. Totéž má obdobně platit i v případech, kdy někdo jedná za jiného bez zástupčího oprávnění.

Dále návrh upravuje zákonné zastoupení a opatrovnictví. Rozdíl mezi zákonným zastoupením a opatrovnictvím je v právním důvodu vzniku obou těchto forem zastoupení. Prvé vzniká přímo ze zákona, druhé na základě rozhodnutí soudu. Z té příčiny osnova důsledně rozlišuje mezi obojím a neslučuje zákonné zastoupení a opatrovnictví pod jednotné označení, jak je tomu dosud. Navrhuje se výslovně upravit také opatrovnictví právnické osoby. Důvod této úpravy není jen v nejasnostech plynoucích ze současné úpravy, které spočívají především v tom, zda právnické osobě vůbec lze opatrovníka jmenovat (ač to leckdy nevyžaduje jen zájem této osoby, ale často také veřejný zájem), ale pro navržené řešení mluví především současná praxe, která úpravu opatrovníka právnické osoby vyžaduje.

 

Návrh široce vymezuje pojetí věci. Věcí se rozumí vše, co není osobou a slouží potřebě lidí. Zvláštní postavení pak mají zvířata. Nově se navrhuje, aby zvíře již nebylo považováno za věc. Ustanovení o věcech se na zvíře dají použít jen pokud tato ustanovení neodporují povaze živého tvora.

Některé skupiny věcí (zejména věci nemovité, hromadné, zuživatelné a zastupitelné) se v následujících ustanoveních blíže vymezují, u jiných (např. pokud jde o věci určené jednotlivě nebo věci dělitelné) jsou však jejich bližší charakteristiky zbytečné vzhledem k všeobecné srozumitelnosti označení.

Další změnou a návratem k tradiční koncepci většiny právních řádů Evropy, jsou ustanovení § 499 – 500. Je zde zakotvena zásada superficies solo cedit, tedy povrch ustupuje půdě. Návrh ustanovení o součástech nemovité věci  umožňuje výhradu odděleného vlastnictví ke strojům a jiným zařízením sice již s nemovitou věcí pevně spojeným, ale náležejícím jinému vlastníku než je vlastník nemovité věci.

Do občanského zákoníku se též přebírá základní úprava cenných papírů.

 

V této oblasti se osnova občanského zákoníku vrací k tradičnímu českému právnickému pojmosloví a v rámci toho také k pojmu „právní jednání“. Obnovený výraz lépe vyhovuje po jazykové stránce (srov. „právně jedná“ a proti tomu „činí právní úkon“). Rozdílně od současného pojetí, které v § 37 odst. 1 nynějšího občanského zákoníku spojuje nedostatek vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle s absolutní neplatností právního úkonu, vychází navrhovaná úprava z pojetí, že v takových případech se o projev vůle vůbec nejedná. Návrh též obsahuje pravidla o výkladu právních jednání a upravuje i ustanovení o podmínkách a o doložení času. Vzhledem k významu soukromých a veřejných listin pro hmotné právo se navrhuje zařadit do občanského zákoníku ustanovení o soukromých a veřejných listinách. Návrh obsahuje i počítání času a upravuje otázky promlčení a prekluze.

Neplatnost právních jednání

Za samostatnou zmínku stojí i část věnovaná neplatnosti právních jednání. Do čela navržených ustanovení o důvodech neplatnosti se navrhuje zařadit ustanovení řešící důsledky rozporu právního jednání s dobrými mravy nebo se zákonem. Odporuje-li právní jednání dobrým mravům, je neplatnost logickým následkem, přičemž půjde vždy o neplatnost absolutní. Kromě rozporu s dobrými mravy nebo se zákonem jako nejobecnějšího důvodu neplatnosti, uvádí osnova další hlavní důvody neplatnosti, a to předběžnou nemožnost plnění, nedostatek formy a jednání na oko.

Osnova tedy zachovává dělení neplatnosti na absolutní a relativní. Jednání absolutně neplatné je považováno za neplatné od počátku a vždy, aniž by neplatnost musel kdokoliv namítat. Relativně neplatné jednání se považuje za platné až do okamžiku, kdy se neplatnosti dotčená osoba nedovolá. Návrh opouští však výčtovou metodu uplatněnou v dosavadním § 40a platného občanského zákoníku a volí se – po vzoru standardních občanských kodexů – vypsání obecných kritérií. Zároveň se, rovněž ve shodě se standardními civilistickými přístupy evropské právní kultury, preferuje hledisko relativní neplatnosti před neplatností absolutní.

Nově se navrhuje řešit případy právních jednání učiněných pod hrozbou násilí. Platné právo je dosud spojuje s absolutní neplatností, přičemž část právní nauky dokonce dovozuje, že se nejedná o absolutní neplatnost, nýbrž o neexistenci, protože vůle jednajícího chybí. Osnova se vrací k zásadě etsi coactus tamen voluit (třebas donucen, přece jen to chtěl), neboť donutit lze osobu i k tomu, aby jednala k svému prospěchu nebo k užitku osoby sobě blízké apod. Pak není důvod konstruovat pro tyto případy absolutní neplatnost, nýbrž je věcí donuceného, aby sám uvážil, chce-li zachovat platnost toho, co učinil pod donucením. I takové jednání by se považovalo za platné, pokud by se dotčená osoba jeho neplatnosti nedovolala.

Podnikání

Nově občanský zákoník bude upravovat otázky související s podnikáním, které jsou dnes obsaženy v obchodním zákoníku. Návrh upravuje např. definici podnikatele, instituty obchodní firmy, závodu, obchodního tajemství nebo jmění. Ze stávajícího obchodního zákoníku se přebírá též úprava prokury.

Návrh občanského zákoníku přináší nové pojetí závodu (podniku) a to nejen terminologické, ale i věcné. Změna reaguje na odborné diskuse a není samoúčelná (nedochází jen k výměně pojmenování "pytle" s týmž obsahem, nýbrž změna termínu je provázena změnou obsahu institutu. Dnes je pojem podnik leckdy chápán jako jiné vyjádření pro podnikatele, tedy subjektu, jehož obsah je dán zákonem, aniž by se při tom příliš zohledňovala vůle podnikatele. Návrh těmto problémům čelí novou definicí a tedy i novým označením. Závod je sice stále chápán jako věc, ale pro jeho vznik a vymezení jeho obsahu je oproti dnešku více zohledňována vůle jeho vlastníka - podnikatele. Je to právě podnikatel, kdo určí, kdy závod vznikne, co bude jeho obsahem, jakož i to, zda bude podnikatel provozovat více závodů nebo zda zřídí pobočky apod.